Vlci ve stínech

14. kapitola - Igelitová taška

"Co se děje?". Otočila jsem se a uviděla moji mamku stojící na schodech s tím nepřítomným pohledem, který mě už tolik dní děsí. Beze slova jsem se otočila, dopila džus, vypláchla skleničku a postavila  ji na odkapávač. "Nemohla jsem spát, tak jsem se šla trochu projít a nadýchat čerstvého vzduchu." Tyto slova se po patře nesla ještě dlouho potom co jsem je dořekla. Ale mamka jen potřásla hlavou a odešla zpátky do ložnice. Měla jsem z toho všeho divný pocit, jakoby jsem už tady nepatřila.                                                                                                                                           Když jsem vyšla po schodech a znovu viděla můj pokoj, přejel mi mráz po zádech. Pomalu jsem začala uklízet celý pokoj, když jsem si začala postupně uvědomovat, že toto asi sama už nezvládnu. Musím to někomu říct, ale komu? Jak můžu vědět, komu můžu ještě věřit. Pokusila jsem se potichu otočit stůl, ale na to abych ho mohla obrátit byl moc blízko stěny. Trochu jsem ho odsunula a pomalu a tiše převrátila.                                                                                                                        Pod stolem ale byla igelitová taška. Opatrně jsem stůl postavila a přisunula ho ke stěně na jeho původní místo. Těžkou, průhledně bílou igelitku jsem položila na stůl a začala rozlepovat lepící pásku, kterou byla slepená. Vevnitř byla bílá mikina. Lauřina nejoblíbenější mikina. Když jsem se na ni podívala, všimla jsem si velké krvavé skvrny v místech poblíž srdce. Tvář se mi orosila potem. Když jsem se vzpamatovala, vzpomněla jsem si na slova policisty pár dnů potom co se Laura nevrátila domu. "Někdo ji ubodal." Tu mikinu musela mít Laura na sobě. V místech červených skvrn rozesetých po celm bílém plátně jsem objevila díru, asi od nože. Začala jsem plakat, zhroutila se na podlahu a celá roztřepaná jsem si dokola opakovala: "To je jen zlý sen. To nemůže být pravda."                                                                                                                                                              Hodinu a půl jsem seděla v rohu a uplakanýma očima jsem se dívala na můj pokoj, zpola uklizený. Mikina s červenými skvrnami, kterou jsem hodila na postel, jsem teď neviděla jako obyčejný kus hadru, kterých se mi ve skříni válely desítky. Byla to poslední oblíbená věc, kterou měla Laura naposledy na sobě.                                                                                                                                        Pomalu jsem se zvedla ze země a šla se podívat zpátky k igelitce. Pomalu, celá strnulá hrůzou, kterou jsem v igelitce našla a která mě vyděsila k smrti, jsem ji otevřela a podívala se na zbytek obsahu. Nůž od krve. Tak tohle už bylo moc. Neuměla jsem to vysvětlit, proč by mi někdo posílal mikinu mé mrtvé sestry. Tímto nožem ji určitě ubodal!!! Nevěděla jsem co dělat.                                                                V záchvatu paniky jsem sbalila dohromady nůž i mikinu zpátky do igelitové tažky a snažila si namluvit že toto musel být jen pouhý sen. Po nějaké době, když jsem se už trochu zpamatovala a zkulturnila jsem se rozhodla jít spát. Vždy se říká; " Ráno moudréjšího večera", tak snad ráno něco vymyslím.
Ale ani jeden z mých plánů se nevyplnil. Když jsem se probudila hodiny ukazovaly třičtvrtě na tři. To jsem spala jen dvě hodiny? Byla jsem moc unavená na to, abych šla dělat něco užitečného, i takhle pozdě v noci, ale i moc vyděšená abych šla zpět spát. Jen jsem si lehla na postel a dívala se do blankytně modrého stropu, který se ještě před několika týdny natíral.
Z čista jasna jsem si vzpomněla na Dannyho. Jak se asi má. Už jsem ho dlouho neviděla. Třeba bych mu mohla napsat.  Ale teď radši ne. Rozhodla jsem si na chvilku otevřít knihu a číst si. Nevím jak ale na štestí se mi podařilo usnout a probudit se až ráno.