Vlci ve stínech

11.kapitola - už to nebude nikdy takové

  Posadila jsem se i s dopisy na postel a první z nich otevřela. Nevěděla jsem co bych si o tom měla myslet, ale tajně jsem doufala že objevím něco nového ohledně Lauřiny smrti. Otevřela jsem už otevřenou obálku a začala číst: „V sedm hodin večer u parku.". Nevěděla jsem o co jde ale četla jsem dál. V druhém dopise bylo napsáno: „V deset u parku! Pokud tam nebudeš, víš co se stane!". Co asi mohli autoři této zprávy chtít po mé jedenáctileté sestře ? Určitě o tom nevěděl nikdo, určitě ani naši rodiče. Už by něco udělali a Laura by nejspíš byla ještě tady.                                   Někdo zaklepal na dveře. Rychle jsem strčila dopisy pod polštář a šla otevřít. Za dveřmi stál táta a s pohledem naplněným strachem se zeptal: „Nepotřebuješ něco?". S nuceným úsměvem jsem odpověděla že ne, ale v duchu jsem si přála aby na mě ten úsměv nebyl tolik znát. Radši jsem ještě rychle dodala že už chci jít spát. Zavřela jsem dveře a šla si lehnout.

Ráno jsem se probudila s řinčením budíku. Bolela mě hlava, ale nějakým způsobem se mi podařilo vstát, obléct se a jít dolů do kuchyně na snídani. Ale už to nebylo tak jako předtím. Lauřina židle byla volná a táta se na ní s prázdným pohledem díval, když mamka chystala snídani u kuchyňské linky. Můj pozdrav ale vytrhl tátu ze zamyšlení a pozdrav mi oplatil. Mamka zrovna dávala snídani na stůl, ke kterému jsem si přisedla. Beze slova jsem ji snědla a odešla do školy.                                                                                                                                                                                          Cestou jsem potkala Dannyho. Z druhé strany ulice jsem na něj zamávala a když si mě všiml, zastavil abych ho mohla dohnat. Přivítali jsme se a potom mi řekl že je mu to s Laurou líto. Jednoduše jsem na to kývla a k tomu řekla že se o tom nechci bavit, ale děkuji. Cestou jsme se bavili o včerejšku, ale o všem jiném, hlavně ne o Lauře.

Před školou čekala Sam s ostatními. Všichni mi říkali jak je jim to líto, ale já sama nevěděla co bych jim na to odpovídala, a tak jsem jen přikyvovala. Ale když jsem přišla do třídy, zatočila se mi hlava. Všichni. Doslova všichni se na mě jen dívali s pohledy plnými lítosti a očekávání. Našlo se mezi nimi pár odvážných, kteří mi řekli že jim je Laury opravdu líto. Ale na ty jsem zase jen přikývla a šla si sednout do lavice. V hlavě mi probleskla myšlenka, že se drby na naší škole šíří mnohem rychleji než jsem si myslela.                                                                                                                              Celý školní den uběhl pomalu, ale když jsem se konečně dočkala zvonění na konec poslední hodiny byla jsem snad nejšťastnější za celý týden. Ze školy jsem vyběhla jako první ze všech. Chtěla jsem jít hned domů, ale cestou mě doběhl Danny. Nevěděla jsem co mu mám říct, ale zpomalila jsem. Doběhl mě. Řekl ať si s tím nedělám starosti a že to všechno bude v pořádku.

Došli jsme až k našemu domu, ale já už musela jít. V ten den jsem chtěla být doma v čas. Moji rodiče byli ještě se smrti Laury vykolejení a já jim nechtěla přidělávat zbytečně starosti. Rozloučili jsme se a já vešla do domu. Z okna vedle dveří jsem mu ještě zamávala a odešla do pokoje.                                                                                                                                                                                    Odhodila jsem batoh a šla si číst. Do nové knihy jsem se začetla tak, že jsem úplně stranila pojem o čase. Od smrti Laury jsem začala číst mnohem více než jsem četla doteď. V běhu děje se mi čím dál tím častěji dařilo zapomenout, doslova zapomenout! Od napínavého příběhu se mi povedlo odpoutat až po třech hodinách. Nachystala jsem si batoh na zítra do školy a šla si lehnou. Až po nějaké době mi došlo, že už nic nebude stejné, už nikdy. Laura je mrtvá a to už nikdo nezmění.