Vlci ve stínech

9.kapitola - vražda

Zaklepala jsem na dveře. Nevěděla jsem co se stalo, ani proč mám jít zrovna já k ředitelce. V hlavě mě nenapadal ani jeden důvod, ale třeba ví něco od policie o Lauře, nebo tak něco. Z poza dveří se ozvalo sebejistým hlasem „Můžeš jít dále.". Vešla jsem do kanceláře a sekretářka ředitelky mě posadila na židli. Odešla ale hned za ní přišla paní Colinnsová. Pozdravila mě, ale já se dívala z okna. Nevěnovala jsem jí moc pozornosti. Řekla mi něco ve smyslu „Nemáš to teď lehké, a nejsem ráda že ti toto musím oznámit zrovna já. Ale včera večer se stala jedna věc, která se tě hodně týká. Je mi to moc líto.". Ale já vůbec nevěděla o čem to mluví.                                                 „ Já" nevěděla jsem co jí mám říci. „Já, já, no já, nevím co se stalo.". Paní Colinnsová se nezatvářila příliš šťastně. „Myslela jsem si že už jsi mluvila s policií.". Nevěděla jsem co si mám myslet. Policie? Proč? Co se to tady děje.                                                                                                                     Paní ředitelka se na mě usmála a řekla docela klidným a vyrovnaným hlasem: „Je mi to moc líto. Dnes ráno našel náš pan školník tvou sestru Lauru v tělocvičně. Někdo." Paní Colinnsová těžce polkla. „Někdo ji zabil!" ZABIL. Tímto slovem mi vyrazila dech. Nevěděla jsem co na to mám říct. Pořád ještě jsem tomu nemohla uvěřit. Mrtvá. Ona je mrtvá. Najednou jsem si vzpomněla na lůžko na kolečkách a tělo v bílém pytli. Museli tam převážet Lauru. „Ale jak to?" , „To přece není možně", „Proč zrovna Laura?". Najednou jsem měla hlavu plnou otázek a slzy sotva na krajíčku. Potom mě ale napadla otázka: „Jak zemřela". Paní ředitelka se zarazila, a nevěděla co na to říct.                                                                                                                                                    Mrtvá. Paní Colinnsová se na mě jen usmála a řekla že se nemusím bát. Ale byla to nejspíše vražda.                                                                                                                                                                                      Vražda? „Proč by jí někdo ubližoval?" Zeptala jsem se proč si myslí že to byla vražda, ale odpovědi se mi nedostalo. Na dveře zaťukal jeden z policistů. „Mohl bych mluvit s Christin?" Paní ředitelka se jen usmála a odpověděla že ano.                                                                                                            Pan policista si mě vzal stranou. Najednou jsem ale vyhrkla „Proč si myslíte že to byla vražda?" „Co se stalo". Od policie jsem se dozvěděla že Lauru někdo ubodal. Prý jí našli uprostřed tělocvičny.                                                                                                                                                                            Nemohla jsem tomu uvěřit. Ona. Vždyť ona neměla žádné nepřátele. Všichni je měli moc rádi. Najednou ke mně přiběhli moji rodiče. Mamka mě pohladila po vlasech a neustále dokola opakovala že to bude dobré. Paní Colinnsová mi řekla že pro dnešek můžu jít domů. Popřála nám upřímnou soustrast a já si odešla do třídy pro věci. Nikoho jsem si tam nevšimla.

V hlavě mi neustále znělo slova UPROSTŘED TĚLOCVIČNY a VRAŽDA. Ale proč by to někdo dělal. Zbytek dne jsem strávila v pokoji přemýšlením o tom co se stalo a vzpomínáním na Lauru. Večer jsem šla spát s pocitem bezmocnosti. Nemohla jsem nic udělat. Snad kdybych řekla o tom Neznámém. Ale stejně by mi nikdo nevěřil. Nemám důkazy.

Měla jsem z toho hrozný pocit. Mohla bych to říct partě. Mohli by mi pomoct, i když nevím jak.