Vlci ve stínech

12.kapitola - vzkaz

 "Nevím co se to děje. Kvůli Lauře nemůžu ani pořádně spát. Pořád na to myslím. Kdo? Kdo jí zabil? Co komu udělala a co mají znamenat ty dopisy v Lauřině knize. Ví o tom všem ještě někdo? Měla bych to někomu říci, někomu se svěřit?". Hlavou se mi tu noc prohnalo více myšlenek než mi bylo milé. Vůbec jsem nevěděla co mám dělat. Tajně jsem ve vzpomínkách hledala možnost jak jsem mohla tehdy Lauře pomoct, ale já si tehdy ničeho nevšimla. Chovala se jako obvykle.                                                                                                                                                                         "Konečně!" Dočkala jsem se zvuku na který jsem čekala nejméně tři hodiny. Na budíku dosáhla minutová rafička půl sedmé a já musela vstávat. Když vtom jsem zaslechla dole nějaké kroky. Okamžitě mě to probralo. Možná naši? Nebo taky ne!                                                                                              Vyskočila jsem z postele a šla se dolů podívat, co se děje. Rychle jsem seběhla schody a šla do kuchyně, kde ale nikdo nebyl. "Nemohla jsem se přeslechnout? Třeba se mi něco jen zdálo. Nebo už z toho všeho začínám bláznit?" Z kohoutku jsem odpustila trochu studené vody do průhledné sklenice a opřela se o kuchyňskou linku.                                                                                               Z obývacího pokoje jsem ale najednou uslyšela zvuk rozbíjejícího se skla. Rychle jsem položila sklenici na stůl a bezmyšlenkovitě jsem doslova letěla se podívat co se stalo. Na koberci ležely v rozlité vodě střepy z rozbitého květináče a kytky, ale po vloupání nebylo ani stopy. Dolů seběhli oba mí rodiče vyděšení rámusem. Táta na mě vyhrkl otázku: co se stalo. Nevěděla jsem co jim na to mám říci.                                                                                                                                                                               "Šla jsem si do kuchyně pro vodu a cestou zpátky do pokoje jsem šla přes obývák, ale zavadila o vázu a ta se rozbila." Mamku tato odpověď viditelně potěšila. Odešla do kuchyně nachystat snídani, ale já vyběhla schody a šla zpátky do pokoje. Rychle jsem naházela učebnice a sešity do tašky a oblékla si džíny a tričko, dole v kuchyni jsem si udělala pití.                                                                Cestou na ranní autobus jsem zase nikoho nepotkala. Už jsem si na to zvykla, každé ráno jsem jen s těží potkala jediného člověka. Po silnici kolem mě projelo jen asi sedm aut a na autobusové zastávce nikdo nebyl. Za asi deset minut dlouhého a nudného čekání na zastávce jsem se konečně dočkala přijíždějícího autobusu.                                                                                                                    Sedla jsem si na zadní sedadlo a pustila si písničky do sluchátek. Normálně tohle nedělám ale potřebovala jsem se uklidnit a lepší způsob prostě nemám. Přemýšlela jsem o nočním vloupání do našeho domu. Autobus zastavil před školou a já jako jediný cestující vystoupila na chodník a dívala se za odjíždějícím autobusem.                                                                                                                            Schody vedoucí ze šaten do chodby s třídami jsem brala po dvou. Vešla jsem do třídy, tašku položila vedle stolu a opřela se o opěradlo židle. Nějakým způsobem se mi zamotala hlava až jsem spadla a posadila se na židli. Pod stolem jsem ale zahlédla vzkaz napsaný na utržený linkovaný papír. Krasopisem tam bylo napsáno: "Přijď do parku k řece dnes o půlnoci ". Nevěděla jsem co to má znamenat. Ale to písmo jsem poznala! Bylo stejné jako na těch dopisech určených Lauře. Za chvíli přišla paní učitelka s úmyslem vyučovat matematiku, ale zbytek třídy se netvářil příliš nadšeně.                                                                                                                                                     Na konci hodiny jsem měla skoro všechny zadané příklady hotové a rozhodla jsem se nechat si zbytek jako domácí úkol. Pořád mi vrtalo hlavou proč by mi někdo nechával vzkazy pod stolem a co tím sledoval. Jedno bylo ale jasné. Musela jsem tam jít, už jen proto abych zjistila co se vlastně s Laurou stalo.                                                                                                                                                           Když jsem přišla domů, mamka seděla u stolu s dvojicí policistů a táta stál opírající se o linku v kuchyni. Jakmile si mě mamka všimla, poslala mě do pokoje. Obrátila jsem se beze slova k odchodu, ale moc mě zajímalo co se stalo. Vešla jsem na schody, ale na třetím jsem se zastavila a tiše poslouchala. Z rozhovoru s policií jsem vyrozuměla jen že policie našla smrtící zbraň v pánské šatně tělocvičny, ale co je nejvíce znepokojilo na Lauřině případě bylo že našli i obrátku nahoře na stropě. Byla od krve a pitva včera odpoledne potvrdila příčinu smrti jako oběšení. Doteď jsi ale všichni mysleli že hlavní příčina její okamžité smrti byla hluboká rána nože do oblasti pravé plíce.                                                                                                                                                                   Najednou mě popadl strach. Kdo mohl udělat něco tak strašného. Kdo mohl zabít mou sestru.