Vlci ve stínech

15.kapitola - návrat

Omlouvám se za svůj pravopis.

Když člověk spí, neví o svém těle ani vědomi, ale když se probudí do kruté reality všedního života, nevěřili byste jak rychle si uvědomí co se stalo.                                                                                    Když jsem to ráno uslyšela hrající mobil oznamující půl sedmé ráno, uvědomila jsi si, že dnes už musím jít do školy. Bolela mě hlava a byla jsem unavená, ale z kuchyně jsem slyšela mamku volat mě k snídani.                                                                                                                                                           Sešla jsem schody, ale nikdo tam nebyl. Už určitě museli jít do práce. Udělala jsem si snídani a mezi tím, než se uvařila voda na čaj, jsem si zašla do pokoje pro tašku. Vyšla jsem po schodech, ale něco v chodbě nesedělo. Dveře do Lauřina pokoje byly dokořán otevřené. Nikdo tam od té doby co se to Lauře stalo nešel. Opatrně jsem překročila práh pokoje. Okna byly zalepené izolepou a žaluzie byly na některých oknech stažené. Postel byla ustlána a na stole bylo uklizeno. Knihy seřazené v poličkách a fotky pověšené na stěně. Vše mi to připomnělo doby, kdy jsme byli ještě všichni šťastní.                                                                                                                                        Došla jsem si do pokoje pro tašku a šla na autobusovou zastávku. Ráno tam bývá pár lidí, ale dnes jich tam bylo více. Ale když přijel autobus a lidé začali nastupovat, z poza autobusu vyšla ta osoba. Už zase tu byl. Ten Neznámý v černém, ktery mě tak dlouho děsil, ale na kterého se mi povedlo naštěstí zapomenout. Tehdy jsem byla ale moc unavená, abych mu věnovala více pozornosti.                                                                                                                                                                                V autobuse jsem jen přemýšlela o dopisech, které jsem našla po Lauřině smrti, o Neznámém nebo o mých rodičích, jak asi berou teď smrt Laury. Myslím že se s tím časem naučí žít, ale vím že to pro ně musí být velmi těžké. Autobus konečně zastavil u chodníku asi tři minuty pěšky od školy. Vystoupila jsem společně asi se třemi lidmi, tajně jsem doufala , že půjdou nejakou dobu se mnou, ale rozešli na opačné strany. Zmocnil se mě strach. Co když se tu objeví ten neznámý a ubliží mi.

   U školy stálo nějak málo aut, než bylo ráno u naší školy zvykem. Z chodníku jsem ale zahlédla jít Dannyho, tak jsem se alespoň trochu uklidnila. Konečně někdo známý. Potkali jsem se v šatně. Nějak jsme se spolu zapovídali a došli do třídy, kam už byla Sam s Pulpem. Na chvíli jsem si připadala jako za starých časů. Celý den byl fajn. Jako by se nic nestalo, a někdo vrátil čas. Zvláštní je, že jsem si ani nevzpomněla na Lauru.                                                                                                                                Po škole jsme se rozhodli jít do obchodního centra. Ještě jsem zavolala mamce, ať se o mě moc nebojí. Byla jsem ráda, že jsem zase zaběhlá ve svém starém životě. Prošli jsem snad všechny obchody a stavili se i na jídlo. Potom jsme jeli společně domu, ale když jako poslední vysloupil Danny, padla na mě menší deprese. Celý školní den byl, jako by se nic nestalo. Jako by bylo všechno v pořádku. Jako by byli všichni šťastní a spokojení, ale není to tak jednoduché jak se to na první pohled zdá.                                                  Když autobus zastavil i na mé zastávce, vystoupila jsem do temné noci, a jak se autobus čím dál více vzdaloval, byla větší a větší tma. Pomalu jsem přišla domu. Táta mě pozdravil z obývacího pokoje a mamka z kuchyně. Následovala otázka: "Jak ses měla ve škole?". Ušlo to.                                Vyběhla jsem schody a lehla si na postel. S hlavou plnou depresivních myšlenek a vzpomínek. V slzách jsem vzpomínala na mé nejbližší, kteří už tu s námi nejsou. Nevím, proč se poslední dobou cítím tak sama, ale doufám že už to bude zase v pořádku. Nic jiného mi taky nezbyde. Jen čekat na zázrak, že buď Laura znovu ožije, nebo se alespoň dostanu z těch depresí, které mě už takovou dobu trestají.