Vlci ve stínech

6.kapitola - zmizela

 Ráno druhého dne jsem ovšem vstala s dobrou náladou a myšlenky o teď už asi bývalých kamarádech jsem zahnala sklenkou pomerančového džusu k snídani. Pozdravila jsem rodiče, vzala si věci, které jsem položila vedle nohy stolu a zeptala se, kde je Laura. Mamka mi odpověděla že je už od včerejšího dne s kamarády ale nezněla moc přesvědčivě. Bylo to jako by se o ní bála, ale já už musela do školy. Nemohla jsem to moc dál řešit. Dojedla jsem kousek čerstvě upečené buchty a šla do školy.                          Když jsem ale vyšla z domu uviděla jsem policejní auto, zaparkované před vchodem do domu. Radši jsem ho rychle obešla a vyrazila směrem na zastávku. Najednou mi ale cestou zazvonil mobil. Vzala jsem ho. Byl to Danny, chtěl vědět jestli mám hotový referát do školy. Měl být o nervové soustavě člověka. Dělala jsem ho včera, řekla jsem. Potom jsme s pozdravem telefon oba položili.                                 Chtěla jsem vrátit mobil do batohu, ale s hrůzou jsem zjistila že nemám klíče. Hned jsem se obrátila a rozeběhla směrem domů. V tom spěchu jsem si ani nevzpomněla na policejní auto před naším domem a policistu u vchodu mluvím s mými rodiči. Doběhla jsem domu a vyběhla schody. U kuchyňského stolu seděli dva policisté s mými rodiči. Mamka ze sebe vyhrkla otázku směrovanou mě. "Co potřebuješ?". Ten tón v jejím hlasu. Něco nebylo v pořádku. Došla jsem k jídelnímu stolu v kuchyni, na kterém ležely fotky pěti dětí asi Lauřina věku. Některé jsem z nich poznala, už jsem je spolu viděla.           Policisté se na mě podívali a zeptali se jestli některé z těch dětí neznám. Když jsem odpověděla že ne, ale některé z těch dětí jsem viděla s Laurou. V duchu jsem se sama sebe zeptala:" proč se mě asi na to ptali?" ale odpovědi jsem si tehdy ještě nebyla jistá. Až po dalším rozhovoru s policií a mými rodiči vyšlo najevo že nikdo neví kde teď jsou. Vlastně jde o to že, se ani jeden z dětí které šly s Laurou nevrátili ještě domů a Laura je nejspíše s nimi. Všichni jejich rodiče mají strach, neví kde jsou a nemůžou se jim dovolat.                                                                                                                                                                   Po asi půl hodině oba policisté odešli a táta se mě zeptal, proč jsem nejela do školy. Odpověděla jsem že jsem si doma zapomněla klíče, a proto jsem se pro ně vrátila. V Pondělí mají oba rodiče dlouho práci, a tak bych se nedostala do domu. Laura by měla dnes tennis, tak by tady taky nebyla. Mamka přišla za námi, ale řekla že nechce abych zůstala doma. Musí jít do práce a táta taky. Táta se nabídl že mě sveze do školy. Když jsme dojeli ke škole byl začátek  třetí hodiny. Matematiky. Poprosila jsem tátu jestli bychom nemohli jít někam na jídlo nebo tak něco, ale nesouhlasil. Řekl že musím jít do školy, ale taky abych přišla po škole rovnou domů. V jeho očích jsem viděla strach o Lauru, ale nechtěla jsem o tom s ním mluvit. Musí o ní mít hodně velký strach.