Vlci ve stínech

13. Kapitola - vzkaz s kamenem

Předem se omlouvám za pravopisné chyby.

Ten večer jsem byla jako na jehlách. Bála jsem se co se bude dít, když přijdu do parku. Tajně jsem doufala že mi neublíží a že se dozvím něco nového ohledně Lauřiny smrti. Bylo už za pět půl jedenácté, když jsem se podívala na hodinky. Sešla jsem s taškou do kuchyně a vzala si jeden z velkých kuchyňských nožů. Měla jsem velké štěstí že naši už spali. Ten večer se mi nechtělo mluvit s nikým a o ničem.                                                                                                                                                     Vyšla jsem z dveří, ale venku už byla tma a chlad mě donutil obléci si mikinu a jít ve svitu nočních lamp směrem k Parku v doprovodu stoupající páry z mého dechu . Cestou jsem potkala jen naši novou sousedku, ale ta mě s kapucí na hlavě neměla šanci poznat. Tiše jsem kráčela ulicí a snažila se přesvědčit že dělám dobře když jdu na schůzku s někým koho jsem nejspíš v životě neviděla.                                                                                                                                                                                    Jsem tady! Dorazila jsem do Parku k řece, ale nikdo tam nebyl. Jen až moc velké ticho. Sedla jsem si na navlhlý kámen rosou a čekala, pokud se něco nepohne nebo alespoň neuslyším nějaký zvuk. Ale ani po půl hodině dlouhého čekání a zírání do měsíčních paprsků oslňujících mlhu linoucí se přes řeku se nic nestalo. Najednou jsem ale zaslechla kroky, otočila jsem se a uviděla třesoucí se křoví. Někdo nebo Něco po mně hodil kámen. Zvedla jsem ho. Byl obalený do papíru.Rozbalila jsem ho, otočila a přečetla text napsaný na počítači: " Takhle je to jistější! Vím kdo psal a následně i vyhrožoval tvé sestře. Předtím než ji zabili, vykřikla tvé jméno. Nevím v jaké souvislosti ale dávej si pozor. ". Rychle jsem dopis strčila do kapsy a běžela na místo, odkud nejspíše Neznámý kámen se vzkazem házel. Ale nic. Nic a nikdo tam nebyl.                                                Šla jsem domů se vzkazem v kapse. Byla jsem štěstím bez sebe že jsem nemusela použít kuchyňský nůž v tašce ale zároveň i vykolejená ze vzkazu. Na co si mám dávat pozor? Co se děje?   Doběhla jsem k našemu domu a potichu vešla dovnitř. V kuchyni se svítilo. Opatrně jsem nakoukla pootevřenými dveřmi. Nikdo tam ale nebyl. Nevzpomínám si že bych tady vůbec rozsvítila, ale i kdyby tak bych zhasla. Vypnula jsem vypínač a po kuchyni se rozlila tma. Když jsem ale vyšla schody a rozsvítila si, pohled na můj pokoj mi vyrazil dech.                                                  Stůl byl na druhé straně pokoje vzhůru nohama, poličky ležely na zemi, ze skříně bylo vyházeno všechno oblečení a z okna bylo vymlácené sklo. Někdo tady něco hledal, ale co? Ty DOPISY!!!  Dostala jsem se k posteli a podívala se do peřiny. Dopisy tam pořád byly, všech osm. Nejspíš je nenašel. Divím se že to nevzbudilo rodiče.                                                                                                                   Sešla jsem do kuchyně a nalila si pomerančového džusu. Byla jsem moc unavená a nevěděla co dělat. Z kapsy jsem vytáhla vzkaz a četla si ho pořád dokola. Kdo mohl být u sestřiny vraždy a nic neudělat? Co u mě ten lupič hledal? Každým dnem se přidává víc a víc otázek, na které neznám odpovědi.