Why? [JBFF]

4. "Omlouvám se"

Roztrhl mi kalhotky a vtom jsem vykřikla od bolesti. Vnikl do mě, tak hrubě a nenasytně, že mi téměř okamžitě vystřelila obrovská bolest do celého těla. Pokrčila jsem nohy, aby to tolik nebolelo a jak se říká, že si to za chvilku začnete užívat, tak u mě to byl pravý opak. Pořád to neskutečně bolelo a slzy mi nešly zastavit.

Ležela jsem tam a pořád brečela. Modlila jsem se, aby to co nejdřív skončilo a já mohla odejít. Vyloženě si to užíval, což se ale nedalo říct o mně. Když to vypadalo, že už se konečně udělá, tak ho ze mě vytáhl a já cítila něco teplého na mém břiše. Hnusilo se mi to. Hnusilo se mi tohle všechno. Právě jsem přišla o pannenství s… tímhle!

Hned jak jsem mohla, jsem vstala z postele a cítila bolest v nohou. Ignorovala jsem to a rozeběhla se do svého pokoje. Koukla jsem se na sebe do zrcadla a silně do něj udeřila pěstí. Vydala jsem ze sebe všechnu zlost, smutek a zklamání. Trochu se mi ulevilo, ale nestačilo to.

Posbírala jsem střepy a jeden kus skla jsem pevně zmáčkla v dlani. I když jsem přes slzy skoro neviděla, užívala jsem si ten pocit. Utřela jsem si slzy a zmáčkla ten kus zrcadla ještě silněji. Koukala jsem se na to, jak mi stéká krev po hřbetě ruky, která následně spadla na koberec. Byl to úžasný pocit. Když už jsem se rozhodla toho nechat, vzala jsem stejný kus zrcadla a přiložila ho k předloktí. Potáhla jsem a zavřela oči od slasti. Udělala jsem to znovu a znovu a pořád mi to nestačilo. Přiložila jsem jiný kousek k stehnu a znovu jsem potáhla.

Bylo to pro mě jako ukolíbavka. Cítila jsem se svobodná, jako kdyby všechno na okamžik zmizelo a existovala jsem jenom já. Všechny moje problémy se najednou rozplynuly a já vnímala jen tu příjemnou štiplavou bolest.

Lidi si říkají, že nejsem normální a já jim to neberu. Jenomže nikdo to nedokáže pochopit. Nikdo nedokáže pochopit ten důvod, proč to dělám. Nikdo nedokáže pochopit, proč to vlastně dělám a co mi to přináší. Ale i kdybych jim ten pocit popsala, stejně by se mi jen vysmáli do obličeje a poslali mě se léčit. Na mém místě je to pro mě jako záchrana. Je to chvíle, kdy se cítím něčím lepší. Cítím se volná a nic jiného nevnímám. Jako kdybych najednou byla normální holka, jejíž největší problém je, co si obleče druhý den na sebe, nebo řešení různých drbů a vztahů. Ale já nikdy taková nebyla. Neměla jsem k tomu příležitost.

Vlezla jsem si do sprchy a zapnula si teplou vodu. Nechala jsem kapky vody dopadat a následně stékat po mém těle a užívala si ten pocit. Vzpomněla jsem si na to, co se stalo před chvílí a znovu se rozbrečela. Připadala jsem si jako největší špína světa a snažila jsem se to ze sebe smýt. Bylo to hrozný tam jen tak bezmocně ležet a nemít šanci cokoli udělat. 

Vylezla jsem ze sprchy a obmotala kolem sebe ručník. Podívala jsem se na sebe do zrcadla a sama sebe se lekla. Měla jsem kruhy pod očima a byla jsem čím dál, tím víc hubenější. Hnusila jsem se sama sobě.

Vzala jsem si pyžamový kraťásky a tílko a šla jsem na balkón. Byla už tma a ticho. Nadechla jsem se čerstvého vzduchu, který jsem v sobě chvilku držela a pak znovu vydechla. Koukla jsem se na oblohu a zpátky do tmavého domu, na který jsem měla jen zlé vzpomínky. Znovu jsem se podívala na oblohu a vybavila si Ten večer.

„Jennifer? Zlatíčko?“ Slyšela jsem maminku volat přes půlku baráku. Rozběhla jsem se za zvukem jejího jemného hlasu a skočila jí do náruče.

„Maminko? Kdy se tatínek vrátí?“ Na chvilku jsem se od ní odtáhla a sedla si jí na koleno. Koukla jsem se do jejího smutného obličeje a utřela jí slzy stékající po jejím obličeji.

„Jennifer, tatínek už se nevrátí.“ Pár slz si našlo cestu z jejích očí a já se na ni jen nechápavě dívala.

„Proč se nevrátí?“ Začal se mi třást spodní ret a slzy mi stékaly proudem.

„Miláčku, tatínek měl autonehodu. Jel za námi z práce, aby tě mohl vidět předtím, než odjede na týden do zahraničí, ale nevyšlo mu to. Byla tma a pršelo a v zatáčce se na něj vyřítilo nějaké auto a narazilo do toho našeho. Tatínek byl převezen do nemocnice, ale bylo už pozdě. On už tu s námi není.“

Sesedla jsem z ní a nechala volný průchod všem pocitům a emocím. Maminka si dala tvář do dlaní a já slyšela jen vzlyky a nějaký šeptání. Sundala jsem jí ruce z tváře a koukala do jejích uplakaných očí. Silně jsem ji obejmula a ona si mě k sobě ještě víc přitáhla.

„Jenn, já vím, že to teď bolí, ale každá bolest jednou přejde, víš to?! Musíš žít přítomností a užívat si budoucnosti a nezabývat se věcmi, které ti přijdou smutný. Jednou ta bolest zmizí, ale i když si někdy vzpomeneš a věř mi, že vzpomeneš, nesmíš se tím nějak zabývat. Jsi silná a věřím, že to zvládneš! Jsi naše a po tatínkovi máš jen to nejlepší, musíš to jen umět využít!“ Políbila mě do vlasů a znovu mě pevně objala.

„Promiňte. Tohle už nezvládnu.“ Přišla jsem ke kraji balkónu a vylezla na zábradlí. Ještě naposled jsem se koukla na oblohu a silně si povzdechla.

„Omlouvám se. Zklamala jsem vás.“

Já se taky omlouvám, že je tak pozdě :D ale jsem nemocná a teď toho na mě bylo moc, ale jak jsem nemocná, tak se budu snažit si části předepsat:D

15 votes a přidám daší část:) A komenty hrozně potěší a podpoří mě v tom pokračovat.

-Děkuju moc, že to čtete:) Betts