Why? [JBFF]

11. Nezměnila jsem se...

PŘEKVAPENÍ: Takže..rozhodla jsem se, že vám udělám radost (snad) a budu přidávat části podle počtu votes. Za každých 10 votes máte jednu stránku ve wordu:) Takže dneska 4 stránky :D je to jen na vás:)
A jestli chcete části dřív prosím o dlouhý komentáře který mě kopou k tomu to psát :) snad jsem vám udělala aspoň malinkou radost :D

Pokračovala jsem v cestě a snažila se ignorovat Clarrisiny výkřiky o tom, že se mám vrátit a šla jsem dál ulicí plnou lidí, kteří se jen vyděšeně koukali. Popravdě? Nedivím se jim. Na jejich místě bych se asi taky vyděšeně dívala. Jsem samá kost, potrhané a špinavé oblečení, zakrvácené ruce, nohy i obličej. Všude samá modřina a jizvy viditelné na dálku. Ano, to jsem já. Mohla bych jít do domu hrůzy.

Koukala jsem se kolem sebe a uchvátila mě všechna ta světýlka. Všechno bylo tak krásný a barevný.  Zhluboka jsem se nadechla a užívala si ten vzduch města, ten vzduch svobody.

Nebyla bych to já, kdyby se mi neudělalo zle a nezačala by se mi točit hlava. Chytila jsem se jednou rukou za čelo a druhou rukou za břicho. Měla jsem dojem, že se pozvracím. Místo toho se mi zatmělo před očima a já už jen cítila tvrdý dopad na chodník.

*o rok později*

Z pohledu Justina: (ano máte ho tu :D)

„Tak jo končíme.“ Scooter se rozeřval přes celý sál a já s úsměvem seskočil z podia. Ne, že b mě to nebavilo, ale už jsem chtěl vypadnout. Poslední dobou je toho moc.

„Justine?“  Alfredo se objevil za mnou, ale stál na jevišti. Doufal jsem, že nezačne zpívat jako minule.

„Co?“ Únavou jsem si sedl na židli a podepřel si pěstí hlavu.

„Jedeme do Kanady!“ Zvedl ruce nad hlavu a usmíval se jako idiot.

Byl jsem šťastnej, ale zároveň hodně unavenej, takže jsem nějak nešílel. Těším se tam. Chtěl bych to tam obejít, navštívit pár lidí a zajít si do nejlepšího baru, kterej znám.  Nebyl jsem tam asi rok a už se mi celkem stejská po starých časech.

„Kdy vyrážíme?“ Pomalu jsem zavřel oči a otevřel je hned, když se ozvala hlasitá rána.

„Kurva!“  Podíval jsem se na Freda, kterej ležel na zemi a držel se za rameno, který si zlehka hladil.

„Jo bro, nemáš tak chlastat, vidíš, jak to dopadá.“  Vybuchl jsem v nekontrolovatelnej smích při pohledu na to, jak se snaží dostat ze všech  těch židlí, do kterých spadl.

„Drž hubu!“ Sykl na mě, když se konečně zvednul.

Podíval jsem se ke vchodu, kde se rýsovala štíhlá postava. Její  hnědé vlasy zářily díky slunečním paprskům, které sem vnikly, když pootevřela dveře.

„Justine?“ Zamával jsem na ní rukou a zahleděl se na postavu vedle.

„Sel.“ Vydechl jsem a usmál se.

Podíval jsem se na Twista, jak kroutí očima, ale radši jsem to ignoroval. Nevim, co mu zase vlezlo do hlavy, chová se jak idiot.

„Chyběl jsi mi.“ Šeptala mi do ramene a já si obmotal ruce kolem jejího pasu.

Twist se podíval na Freda, kterej radši okamžitě uhnul pohledem. Potom se podíval na mě, jak držím Selenu a otočil se k odchodu. Práskl dveřmi, až jsem trošku nadskočil a Selena se jen nechápavě dívala. Je to kretén!

Z pohledu Jennifer:

„Přidej!“ Křičel na mě ten chlap, který ani nevím, jak se jmenoval.

Potlačovala jsem slzy a snažila se uspokojit zákazníka. Teď jsem kurva, ale neřekla bych, že jsem se nějakým způsobem změnila. Pracuju tu už přes rok a stále se s tím nemohu vyrovnat. Nesnáším se.

„Slečno, jste v pořádku?“ Usmíval se na mě takový na pohled milý pán středního věku.

Zakňučela jsem a chytla se za hlavu a za břicho. „Je mi špatně.“

„Jste vyhublá a promočená až na kost.“ Až teď jsem si všimla, že prší. Pocítila jsem ruce pod mým tělem a pak už si jen pamatuju, jak jsem se nesla městem.

--------

„Kde to jsem?“ Rozhlídla jsem se po úplně bílém pokoji s ostrým světlem, na které si moje oči nemohly zvyknout.

„V nemocnici.“ Usmála se na mě sestřička a podívala se na křeslo vedle mě.

„Váš otec vám všechno vysvětlí, já teď musím jít za dalším pacientem.“ Pověsila desky na konec postele a poupravila si sesterské šaty. „A hlavně odpočívejte.“ Obrátila se na mě ještě ve dveřích a už jí nebylo.

Konečně jsem se podívala na křeslo vedle a uviděla toho pána, co mě vzal na ulici. Což mi připomnělo, že jsem mu ještě nepoděkovala.

„Děkuju.“ Trochu jsem do toho zakašlala a přes všechnu bolest a nevolnost se usmála.

„Nemáš mi za co děkovat a ohledně toho otce…“ Počkat otce? Já nemám otce, až teď mi došlo, že se o tom sestřička zmínila. „musel jsem to říct, protože by mě sem jinak nepustili.“ Poškrábal se na zátylku a čekal na mojí reakci.

„Znovu děkuju, jsem vám dlužná.“ Na obličeji jsem udělala takovou divnou grimasu, která vůbec nepřipomínala úsměv.

-----

„Víš, mám podnik a jestli tě mám uživit musíš v něm pracovat. Budeš si normálně vydělávat a budou to docela slušný prachy.“ Usmíval se na mě a rozhazoval rukama v jeho bytě všude kolem sebe.

„A co je to za práci.“ Sedla jsem si na barovou židličku a upila si z vody.

„Děvka.“ Veškerá voda skončila na podlaze.

Vím nejsou čtyři stránky, ale už jsem to chtěla přidat, takže od teď to překvapení platí :D :)) -Betts