Why? [JBFF]

2. "Třeba si to rozmyslíš.."

Přála bych si mít normální život jako každý teenager. Už třináct let jsem zavřená v tomhle domě a nikdy jsem z něj nevytáhla ani patu. Nemůžu.

„Jeniffer? Někdo se na tebe přišel podívat.“ Seskočila jsem z postele a obula si bačkůrky.

„Kdo?“ Skoro jsem vypískla radostí a chytila paní vychovatelku za ruku.

„Tvoji noví rodiče“ Usmívala se na mě a tahala mě do jakési místnosti, kde už čekal mladý pár s mým kufříkem v ruce.

„Dobrý den, já jsem Jennifer.“ Na oba jsem se usmála a podala jim ruku.

„Ahoj Jennifer, já jsem Mirranda a tohle je můj manžel Mike“ Potřásla mi rukou a pohladila mě po tváři „jsme teď tvoje nová maminka a tatínek.“

Byly mi teprve čtyři roky a dokázala jsem se přes všechno přenést. Maminka mi vždycky říkala, že jsem velice silná ale hrozně tvrdohlavá, že to mám po ní. Byly mi teprve čtyři roky a já měla celý život před sebou. Dostala jsem druhou šanci a tu jsem nemínila promrhat. Měla jsem novou rodinu, nový domov a lepší život než ten, který jsem trávila v dětském domově.

Všechny mé představy a naděje se najednou jako by rozplynuly a já neměla důvod žít. Někteří lidé by to na mém místě možná už dávno vzdali, ale já nechtěla. Měla jsem pro to jeden důvod a to moji rodinu. Pokaždé když se začne stmívat, běžím k oknu nebo na balkon a pozoruju hvězdy. Je to pro mě zvyk, taková každovečerní činnost. Vždycky jsem si připomínala větu, co mi řekla maminka: „Za každou touhle hvězdičkou se skrývá člověk, který už tu s námi nemohl déle zůstat a pozoruje svoje nejbližší a dává na ně pozor.“

Mluvila jsem k nebi v domnění, že mě třeba uslyší a zkusí mi nějak pomoci. Probrečela jsem každý večer, který jsem trávila v tomto domě. Neříkám, že můj život je ten nejhorší nebo nejsmutnější, věřím, že jsou lidé, kteří jsou na tom hůř jak já. Ale můj život rozhodně nepatří mezi ty nejlepší, nejúžasnější a nejšťastnější.

Probudila mě štiplavá bolest na mé tváři a já otevřela oči. Při pohledu na Mirrandu se mi chtělo zvracet ale zároveň i brečet. Věděla jsem, že začíná další den mého utrpení.

„Vstávej!“ Další rána do mé tváře mě postavila na nohy a já čekala na rozkazy jako poslušný psíček. „Ukliď celej dům a pak se u mě stav.“ Mrkla na mě a znovu mě uhodila. Bolelo to čím dál tím víc, když se strefovala stále na to stejné místo. Nedokážu pochopit, co ji na tom dělá dobře. Oblékla jsem si jediné oblečení, které mám a podívala jsem se do zrcadla. Roztrhané šedé tílko a uplé černé tříčtvrťáky na mě vyseli jak na věšáku. Byla jsem samá kost a kůže. Ostré lokty, vystouplé lícní kosti, žebra doslova trčící z mého břicha a nohy jako třísky, které by se měly každou chvíli zlomit.

Ustlala jsem si postel a šla do kuchyně, kde bývá většinou největší nepořádek. Mé oči se zastavily u dřezu, který byl celý naplněný špinavým nádobím a kus hromádky pokračoval i na kredenc. Stoupla jsem si k tomu a z posledních sil začala drhnout tu špínu a mastnotu z talířů, misek a příborů. Za dvě hodiny jsem byla hotová se vším tím nepořádkem v celém domě. Zhluboka jsem se nadechla a byla připravená na to peklo, co mě právě čeká.

Nikdy mě nenapadlo vzdorovat nebo se nějak bránit. Věřila jsem, že to bude ještě horší. Zvedla jsem pohled k Mirrandě, která už netrpělivě čekala na to, až přijdu jako poslušný beránek a ona konečně dostane to, co chce. Posadila jsem se na židli a čekala, co se bude dít. Přivázala mi ruce i nohy a už kolem mě kroužila jako stádo hladových supů.

„Ale, ale Jenn. Nezhubla si trochu? Měla bys něco jíst, víš o tom viď?!“ Nadzvedla obočí a sklonila se na úroveň mých očí, že ode mě byla jen pár centimetrů. Koukla jsem se jí do tváře, ve který byla vidět radost a požitek. Užívala si to jen, jak mohla. Smála se mi do obličeje, oblízla si rty a pokračovala.

„A co mají znamenat ty jizvy na rukou? Copak ty nejsi spokojená se svým životem? Je něco špatně?“ Obešla mě a přešla mi prstem po jizvách a čerstvých ranách, které trochu zaštípali. Stáhla mi kalhoty pod kolena a udělala to stejný. Prstem se zaryla do mojí nejčerstvější rány a já zasyčela od bolesti.

„Když ti to dělá dobře.“ Pokrčila rameny a na chvilku odešla. Bylo mi téměř jasný, co se mnou má v plánu a popravdě jsem se toho tolik neděsila.  Přišla s nožem v ruce a mně se vše potvrdilo. Klekla si přede mě a přiložila mi ho na stehno. Zaryla se mi do pokožky, tak hluboko, že jsem takovou bolest nepocítila hodně dlouho. Potáhla a to už jsem nevydržela a vykřikla. Slzy mi stékaly proudem a nešly zastavit. Podívala jsem se na ránu a při pohledu na mé maso se mi udělalo zle.

„Třeba si příště rozmyslíš, jestli ti to dělá dobře.“

Dlouhé komentáře a votes, doopravdy potěší:)

Hope U like it and one question: Chcete aby byl Justin normální kluk, slavnej a nebo "zlej"?

-Betts