Why? [JBFF]

13. Den vzpomínek? Proč ne...

Věnováno @Adel969 ..Moc děkuju za všechno! Dále Eričce (všichni si jí pamatujeme:) ) děvče nevzdávej se, chybíš mi a držím ti palce!! A na konec věnováno všem, kteří jsou tak úžasní, že vydrželi čekat!:')) Příjemné čtení a omlouvám se za chyb nečetla jsem to :D

Na jeho ruce se vyobrazovaly různé obrazce, které mě přímo hypnotizovaly. Jeho svaly, který se při každém pohybu napínaly. Vždycky jsem pro něj měla slabost, ale tehdy jsem nevěděla o koho jde. Byla jsem naprosto odříznutá od světa a to bylo to, co Mirranda i Mike chtěli.

Pořád pozoroval mou tvář. Nedokázala jsem se mu dívat do očí. Nemohla jsem. Když mě zvedl na obě nohy, bylo to jako by se všechno kolem mě zastavilo. Ale nebyla bych to já, kdyby se mi nezatočila hlava a já nespadla na jeho vypracovanou hruď. Pomohl mi se narovnat, ale ani jeden z nás nedokázal říct jediný slovo.

Držel mě za ramena a trochu se ode mě oddálil. Svůj pohled nasměroval na moje nohy a celou si mě pomalinku prohlížel. Utekla bych, ale moje nohy mě absolutně neposlouchaly, byla jsem jako omámená.

Jeho ruce sklouzly z mých ramen na moje dlaně, po kterých jemně přejel a zachytil se svými prsty za konečky těch mých. Jednou rukou mi pevně chytil tu mou a druhou mi pohladil její hřbet. Rychle ji otočil a vyhrnul mi rukáv. Prohlížel si všechny jizvy, které se vyskytovali na zápěstí. Vyhrnul mi rukáv ještě trochu víc a po všech ranách přejel, což jemně zaštípalo. Z některých tekla maličko krev, protože jsem si je rozškrabala a tím pádem moje bílé tričko ztratilo svou původní barvu.

Když po nich přejel pomaličku ještě jednou, vzdychla jsem od slasti. Ten pocit. Když jsem viděla s jakou bolestí se na mou ruku dívá, nahrnuli se mi do očí slzy. Každá jedna jizva má minimálně jednu vzpomínku. Nemohla jsem to v sobě déle držet. Moje slzy pomalu stékaly po mých tvářích. Štípaly mě oči od řasenky a zasekával se mi dech.

Z pohledu Justina:

Když jsem rukou přecházel po všech těch ranách, dělalo se mi zle. Jak si člověk jako je ona, tak nádherná a na pohled úžasná holka může udělat tohle?

Na ten den co jsem ji viděl, jsem nikdy nezapomněl. Bylo to jako noční můra. Přišla mi tak bezbranná a nevinná, přímo zoufalá. Výraz v jejím obličeji byl tak zoufalý a její oči přímo křičely o pomoc.

Z přemýšlení mě vytrhl až její nepravidelný dech a slza, která ukápla na mou ruku.

„Jak se jmenuješ?“ Podíval jsem se do jejích zaslzených očí a přímo jsem potřeboval ji pomoct. Potřeboval jsem ji obejmout, ale v jejím stavu jsem se bál, že bych ji zlomil.

Její zdrcená tvář se splašeně kroutila ze strany na stranu. Její tělo se začalo třást a její nohy se podlamovaly. Chytil jsem ji pod rukama, abych ji podepřel a znovu se zeptal.

„Prosím, chci ti pomoct.“ Šeptl jsem, protože jsem se bál, že kdybych mluvil víc nahlas nezvládla by to.

„Jennifer? Jsi v pořádku?“  Za zády jsem zaslechl ženský hlas a Jennifer okamžitě strhla pohled na tu dívku za mnou.

Taky jsem se otočil a chvilku jsem se díval na Jennifer, jak se snaží utřít si slzy a schovat všechny jizvy pod rukáv. „Jo, jo Maggie všechno je v pořádku.“ Divně se usmála a Maggie? Udělala divnou grimasu na obličeji, což mě donutilo pousmát se.

„Vy se znáte?“ Prstem ukázala nejdřív na mě a potom na Jenny.

„Ne“ „Ano“ Oba jsme řekli na stejno a Maggie jen přikývla. „Je mi to jasný.“ Trochu vyvalila oči a zavrtěla hlavou.