Why? [JBFF]

6. Stydím se

A tuhle část a i tu další:D bych chtěla věnovat @JustErni Love U sweet!

„Hoď sebou, ať můžeš jít nakoupit.“ Mirranda na mě křičela z vedlejšího pokoje mezitím, co já musela uklízet.

Dneska celý den nic jiného nedělám, než uklízím. Potom se ještě snažím vyšplhat ze země na všechny čtyři a po velkém úspěchu i na rovné nohy, když se do toho Mirranda dá, tak pořádně. Myslím si, že už to nezvládnu. Už to vydržím, tohle přece nemůže normální člověk vydržet. Kdyby tu byla aspoň nějaká menší šance, že by to mohlo skončit, ale ona není. Někdo by se snažil utéct při cestě na nákup, ale bylo by to ještě horší. Bůh ví, jak bych dopadla.

Mirranda stále nemůže vystát to, že jsem spala s Mikem. Prožívám pořád větší bolest, a když náhodou řeknu, že mě Mike znásilnil je to 1000x horší. Mám mnohem víc dodělané ruce i nohy. Všude má jizvy nebo čerstvé rány. Někoho napadne, že bolesti už mám dost, tak proč si ještě ubližuju. Mám snadnou odpověď a to, že můžu aspoň na chvíli zapomenout.

„Hotovo.“ Přiběhla jsem k Mirrandě a ona se na mě jen děkovně usmála a hned potom mi vlepila další facku. Už to nemá cenu počítat, dneska už jich bylo tolik, že bych si to číslo asi ani nezapamatovala.

„Super, tak se vzchop a máš půl hodiny.“

„Půl hodiny? To nem-“ přerušila mě další ostrá bolest na mé tváři.

„Bude ti to muset stačit!“ Zakřičela tak, že to snad museli slyšet všichni někde poblíž.

Na nic jsem nečekala, vytrhla jí seznam i s penězma z ruky a utíkala do nejbližšího krámu. Normálně tam trvá cesta asi 20 minut, tak jsem musela běžet. Chtělo se mi brečet. Bylo to tak ponižující bežet v potrhaných hadrech celá dobitá a ke všemu vychrtlá na kost. Lidi se za mnou otáčeli a někteří se i zasmáli a v podstatě nechápu proč. To jsou lidi už tak nepřející? Nechápu to. Nechápu nic.

Když jsem konečně dorazila do obchodu a koupila jsem všechno, co jsem měla napsané na papíře a ještě jsem měla 15 minut. To by mě, ale bohužel nemohl někdo zdržet.

Z pohledu Justina:

Celý den sedím na tom stejném místě a v té stejné poloze. Chtěl jsem za ní, ale nemohl jsem. Celý mi to překazil Scooter, když mi řekl, že musím jít na speciální zkoušku a ke všemu potom na nějaký focení. Sedím zařezanej v sedačce před pódiem a myslím jenom na ni. Chci ji pomoct, ale nevím jak. Kdyby mi Scott řekl, že zítra musím ještě něco udělat, tak se na něj z vysoka vyseru a jedu za ní. Jenom pořád doufám, že je aspoň v tom stejném stavu jako před tím. Doufám, že na tom není hůř.

Strašně se omlouvám, že je tak krátká ale už jsem chtěla přidat část a zítra bude další!:)

Je doopravd kraťoulinká:(( moc se omlouvám