Why? [JBFF]

5. "Doufám že..."

„Omlouvám se. Zklamala jsem vás.“  Roztáhla jsem ruce, zhluboka jsem se nadechla a zavřela oči. Párkrát jsem se ještě nadechla čerstvého vzduchu a vyhoupla se na špičky.

„Doufám, že si užíváš čerstvého vzduchu a nehodláš skočit.“ Rychle jsem strhla pohled na stranu, odkud vycházel zvuk toho jemného a milého hlasu.

„Jsem Clarrisa Lewis, ale můžeš mi říkat Clary. A ty jsi?“ Volala na mě a občas pohladila labradora, který jí pobíhal mezi nohama.

Koukala jsem se na ni jako na zjevení. Nikdo se mnou nikdy nepromluvil. Možná to bylo tím, že k tomu nikdo neměl možnost, i když náš pošťák k tomu možnost měl, ale radši vždycky utekl. Nedivila jsem se mu, vypadám strašně a on pokaždé přišel ve špatnou chvíli.

Hlavou mi zněla jediná otázka a stále dokola: Mám jí to říct? Nemám jí to říct? Mám jí to říct? Nemám jí to říct?

„Jsem Je-Jennifer Ha-Ha-Hastings.“ Snažila jsem se to ze sebe dostat plynule a normálně ale moje nervozita mi to nedovolovala.

„A já jsem Mirranda a bohužel vám musím oznámit, že Jennifer má své povinnosti a musí jít.“ Ozval se za mnou dost rázný hlas. V tu chvíli jsem ztuhla a uvědomila si, že stále stojím na zábradlí a mě došlo, co mě čeká.

Podívala jsem se na Mirrandu, která se na mě jen připitoměle usmívala. Našpulila rty a z úst ji vyšlo něco jako „Připrav se, mrcho“ Jemně na mě mrkla a mě v tu chvíli úplně vyschlo v krku. Naposledy jsem se koukla na Clary, která se jen usmála.

„Ještě se uvidíme Jenn.“ Roztáhla své rty do velikého úsměvu a už táhla svého psa na vodítku. Zašla za roh a já byla připravená na nejhorší.

„Okamžitě slez dolů, ty děvko!“ Jako na povel jsem seskočila zpátky na pevnou zem a zůstala stát jako omámená.

A už je to tady ten známý nápřah ruky a následně nesnesitelná štiplavá bolest na mé tváři, která mě donutila spadnout k zemi. Automaticky jsem se chytla za tvář a obrátila hlavu se slzami v očích k Mirrandě, která se jen usmívala.

„Chce se zabít, řeže se, spí s Mikem.“ Počítala na prstech a při poslední “věci“ se na mě hnusně podívala.  Sledovala jsem jí s otevřenou pusou a snažila se všechno pobrat. Jak sakra ví, že jsem se vyspala s Mikem?!

Sebrala jsem všechnu sílu a hrdost a postavila se těsně před ní. „Jsi ubohá“ zašeptala jsem jí těsně u obličeje.

 Chvilku stála zaraženě, ale během chviličky jsem ucítila silnou ránu do mého břicha a hned po ní další a další a další. Svíjela jsem se na zemi v bolestech a dívala se na Mirrandy úšklebek.

„A prej, že já jsem ubohá.“ Odfrkla si a kopla do mě.

Chvilku se na mě jenom tak dívala a prohlížela si mé domlácené tělo. Sehnula se k mé hlavě a mou tvář vzala do obou rukou. Párkrát mě pohladila po ráně, kterou před chvilkou způsobila a následně zaryla své nehty do mé tváře. Sykla jsem od bolesti a pocítila vlhkou tekutinu na mé tváři. Byla to krev, která se mi valila z ran. Chytila mě za vlasy a vytáhla si mě do úrovně jejích očí.

„Teď mě poslouchej, holčičko. Ty patříš nám a ty nám odporovat nebudeš! Jednou jsi naše, tak se s tím smiř. Je mi jedno, jestli se ti to líbí nebo ne, prostě je to tak. Můžeš bejt ráda, že máš co jíst a pít a kde bydlet. Momentálně by ses nacházela někde v koutě děcáku sama bez kamarádů, protože řekněme si, kdo by se s tebou chtěl bavit, když vypadáš tak, jak vypadáš. Smiř se s tím. Nikdy nebudeš mít normální život, nikdy nebudeš hezká ani hubená a nikdy tě nikdo nebude mít doopravdy rád. Popravdě je mi tě skoro až líto. Chudinko.“

Pořád mě tak držela a začínalo to bolet. Celý tenhle proslov mi přímo syčela do tváře a aby to nějak zakončila, olízla mi tvář, po který stékala krev.

Za vlasy mě vytáhla úplně na nohy a dotáhla mě do pokoje, kde mi třískla hlavou o zeď, za kterou jsem se okamžitě chytila. Motala se mi hlava, moje nohy mě sotva držely, z tváří mi tekla krev, celým mým tělem probíjela obrovská bolest a já si říkala, za co to mám.

Z pohledu Justina: (děkujte mi, neměla jsem v plánu ho sem dát:D)

„Jak to kurva myslíš, že nevíš kdo to je?“ Řval jsem na Twista celej vynervovanej.

„Sorry bro, ale jediná Mirranda někde poblíž, je asi tak 6 baráků odsud.“ Zvedl ruce na znak toho, že se vzdává a po chvilce se na mě udiveně kouknul.

„A proč ti na ní tak záleží?“ Nadzvedl jedno obočí a hned co to dořekl, se na pohovku rozvalil Fredo.

„Bieberovi na někom záleží?“ Ptal se Alfredo v průběhu toho, co se usilovně snažil najít nějakej normální pořad v televizi.

„Na nějaký štětce, co viděl, když si jel na tu jeho projížďku.“

„Takže za prvé: Twiste není to štětka a za druhé: Nezáleží mi na ní, ale kdybyste jí viděli, jak vypadla, taky byste se jí snažili pomoct taky.“ Přecedil jsem mezi zuby a oba dva zabíjel pohledem.

„Ono to má i city.“ Otočil jsem se, ukázal na oba prostředníček a šel k sobě do pokoje.

Ten pohled na ní mě ničil. Vůbec jsem ji neznal. Neznal jsem ani její jméno, ale mám nutkání jí pomoct. Myslím si, že každý normální člověk by se jí snažil pomoct. Zítra nebo pozítří se tam vrátím.

„Jdu do baru, jdete se mnou?“ Řval jsem snad přes celej dům a pak už jenom běžel za nima do obýváku.

„Jo jdem“ sborově prohlásili a za 2 minuty stáli vedle mě.

„Ale někde jsem nechal peněženku, dneska platíte vy“ vycházel jsem ze dveří směrem k mýmu autu a odemkl ho dálkovým ovládáním.

„Ty si miliardář a platit musíme my?“ Fredo se nespokojeně vrtěl na zadní sedačce.

„Jop“ vtáhl jsem rty dovnitř a chytil volant do svých rukou.

Chci jí co nejdřív vidět. Jedu zítra.

16 votes pro další:D

Chci vám doporučit jednu story a odkaz vám nechám v komentech. Jmenuje se to FairyTale? A je to nádherný!

Krásný komenty mě vedou dopředu a za všechny předešlí vám děkuju. Pomohly jste mi:)

-Betts