Kdo získá její srdce?

Část 12. - Konečný souboj - 1.

Clarke:

Stála jsem ve dveřích a sledovala Lexu, která mi pohled oplácela. Neusmívala jsem se a kromě zrychleného dechu jsem byla jako nehybná socha. Po chvíli jsem se otočila a odešla jsem do svého pokoje a doufala jsem, že Lexa pochopí, že má jít dále. Přešla jsem přes pokoj, až na terasu a zvedla jsem hlavu k tmavému nebi posetému hvězdami. Dlouho jsme nečekala, když jsem za sebou uslyšela kroky. Chtěla jsem se otočil, ale kolem pasu se mi obtočily ruce. Nemusela jsem se ani otáčet, abych věděla že je to Lexa, její vůně se rozlévala kolem mě.

Usmála jsem se a natiskla se více na Lexu, naprosto jsem si užívala tenhle moment. Po chvíli jsem se vymotala z jejího objetí a otočila jsem se na ni, ale Lexa byla až moc blízko. Cítila jsem její dech na své tváří a její tělo na svém. Lexa se na mě usmála a přitáhla si mě znovu do objetí. Objetí jsem Lexe opětovala.

Po nekonečné době jsem slyšela klepání na dveře. Odstoupila jsem od Lexy a šla jsem do pokoje, kde jsem zařvala dále. Do pokoje vešel Lincoln a za ním si to kráčela Christine s Miou. Když mě Christine viděla, usmála se opravdu příšerným způsobem. „Naše maličká Clarke." Řekla Christine a při vyslovení mého jména se zašklebila. „Myslím, že je jasné, kdo se stal velitelkou, Lexa si vybrala, ale to jsi sama mohla vidět." Mrkla na mě a znovu se zasmála.

„Přesně tak, už jsem si vybrala." Řekla Lexa, která přišla z terasy, a přede všemi mě políbila. Byla jsem znovu naprosto pohlcená, ale Christine mě vrátila do reality. „Cože?! Co ty tu děláš?" Vztekala se Christine a já jsem se musela začít smát.

„Tak myslím, že můžeme oznámit, že máme novou velitelku." Zasmál se Lincoln a vykročil ke dveřím. „Lincolne, počkej! Nechci se stát velitelkou díky tomu, že jsem se zamilovala." Řekla jsem a všimla jsem si Lexy, která se na mě dívala s mírným šokem, ale hlavně s radostí a láskou. Chytla jsem jí za ruku, políbila na tvář a rozběhla jsem se ven.

Venku jsem vylezla na vůz a počkala jsem, než se všichni uklidní a začnou mi věnovat pozornost. Když se tak stalo, zhluboka jsem se nadechla a začala jsem.
„Už je to dlouhá doba, co zemřela naše drahá velitelka Leah a co vám začaly vládnout tři nástupkyně. Myslím, že je na čase, aby se vše vrátilo do normálu a vy jste měli zase jenom jednu velitelku. Proto zítra začíná konečný souboj mezi mnou, Christine a Miou. Věřím, že vyhraje ta nejlepší. Děkuji za pozornost, teď se můžete vrátit k oslavě." Ukončila jsem svou řeč, seskočila jsem dolů a šla jsem směrem k Lincolnovi, za kterým stáli všichni ostatní.

„Proč jsi to udělala." Vyběhla Lexa a objala mě. „Mohla jsi se stát velitelkou bez toho, aniž by jsi musela riskovat svůj život." Odtáhla jsem Lexu, chytla ji za ramena a podívala jsem se jí do očí. „Lexo, sama víš, jak se vybírá velitelka, nemůžu se stát velitelkou bez boje, sama by jsi to u sebe tak nechtěla." Usmála jsem se, chytla jsem ji za ruku a táhla jsem jí pryč. Rychle jsem se ještě otočila a zavolala jsem na Christine a Miu: „Nechť vyhraje ta nejlepší."

Zbytek noci jsem si s Lexou povídala a až nad ránem se nám podařilo usnout. Ráno přišel Lincoln do pokoje, aby mě vzbudil a přivedl na určené místo. Přemýšlela jsem, že si do boje vezmu uniformu po Leah, ale Lexa ke mně přišla a dala mi svojí. Pomáhala mi se nachystat a celou dobu se tvářila smutně. Souboj se měl odehrávat v nedalekém lese, kde jsme měli několik dní přežívat a zároveň se lovit.
Jelikož už se blížil čas začátku, s Lincolnem a Lexou jsme se vydali na místo.

Christine a Mia už tam byly a samozřejmě spolu. Pokývala jsem na ně hlavou a otočila jsem se na Lexu. Lexa měla oči zalité slzami. Přitáhla jsem si jí a dlouze a naléhavě jsem jí políbila.

„Clarke, nemůžu tě ztratit, prosím nedělej to." Prosila mě Lexa a slzy se jí začaly přelévat přes řasy. Setřela jsem jí neposednou slzu a ruce jsem položila na její tváře. „Vždycky budu s tebou." Řekla jsem Lexe, rychle jsem jí políbila, pokývala jsem na Lincolna a při zaznění rohu jsem se rozeběhla do lesa, na opačnou stranu od Christine a Mii.

Když už se mi zdálo, že jsem dostatečně daleko, zastavila jsem a poslouchala jsem, co se děje kolem mě. Nebála jsem se, že by mě Christine pronásledovala, protože bez zbraní by se neodvážila zaútočit. Do posledního boje se musí jít beze zbraní a různého vybavení. Podle toho se nejlépe pozná velitelka, která by se o svůj lid dokázala postarat i v nejhorších podmínkách.

Sehnula jsem se k vodě, abych si mohla opláchnout obličej, když jsem si všimla naostřeného špičatého kamene. Usmála jsem se, vytáhla jsem ho z vody a vydala jsem se hledat kus dřeva a něco, čím to k sobě připevním. Když se mi to konečně podařilo a vyrobila jsem si svůj provizorní nůž, začala jsem hledat něco k jídlu.

V dálce jsem si všimla srny, pohled mi sjel na můj malý nůž a zpátky na srnu. Věděla jsem, že je tu hodně malá pravděpodobnost, že tu srnu dokážu zabít. Rozhodla jsem se, že to alespoň zkusím. Rozběhla jsem se a v poslední chvíli jsem si všimla Christine a Mii. Rychle jsem si lehla a odplazila jsem se za nejbližší strom. Tohle není vhodná doba na souboj. Opřela jsem se o strom a rukou jsem si zacpala pusu, aby nešlo slyšet ani moje dýchání.