Kdo získá její srdce?

Část 13. - Konečný souboj - 2.

Clarke:

Krčila jsem se za stromem a snažila jsem se zjistit, jak nepozorovaně zmizet. Když jsem po chvíli zjistila, že se Christine s Miou usadily kousek ode mně a nikde nebylo místo, kudy bych mohla utéct, povzdechla jsem si. Po pár minutách mi na hlavu něco spadlo, podívala jsem se vzhůru a v tom mi to došlo, že můžu utéct po stromech.

Potichu jsem se zvedla a snažila jsem se vylézt po stromě. Když už jsem byla dostatečně vysoko, začala jsem se rozhlížet, na který strom přelezu. Po opravdu dlouhém a namáhavém šplhání jsem si byla jistá, že už jsem dost daleko a tak můžu zpátky na zem. Chvíli jsem běžela, jen pro jistotu a poté jsem si našla místo u vstupu do jeskyně, rozdělala jsem oheň a šla nachystat nějaké pasti, které mi dopomůžou k jídlu. Z tenkých klacíků a pevné trávy jsem svázala provizorní lano, které jsem upevnila za strom a položila jsme ho na zem. Vrátila jsme se do jeskyně a při čekání jsem si brousila o stěnu jeskyně svůj nožík, aby byl ostřejší.

Najednou jsem uslyšela menší ránu a svištění, tak jsem se tedy rozběhla ke své pasti. Byl v ní zajíc. Když jsem jídlo měla zajištěné a upečené, začala jsem hledat další věci, z kterých by se dala udělat lepší zbraň. Po té, co se mi podařilo najít věci a vyrobit luk s šípy, jsem se šla vyspat. Uhasila jsem oheň, aby to nebylo tak nápadné a zalezla jsem si hlouběji do jeskyně, kde jsem se uložila ke spánku. Když jsem se probudila byla venku ještě tma, ale to mi nevadilo. Potichu jsem se plížila a hledala jsem ty dvě. Za sebou jsem uslyšela prasknutí větvičky, vytáhla jsem svůj nožík a osobu jsem chytla do těsného sevření a nůž jsem jí přiložila ke krku. Podle hrubého a písklavého nádechu jsem poznala, že držím Miu.

„Kde je Christine, Mio?" Zeptala jsem se šeptem a trochu jsem povolila sevření. „Já právě nevím, ztratila jsem jí, když zařvala, že tě vidí a rozběhla se za tebou." Ostražitě jsem začala sledovat tmavé okolí a hledala jsem Christine. „Jestli mi lžeš Mio." Zasyčela jsem na ni a pomalu i s ní jsem se rozešla. „Stejně tě zabije, hned po té, co ji pomůžeš zabít mě, budeš na řadě ty." Řekla jsem Mie a když jsem od ní uslyšela vzlyk, lekla jsem se a pustila jsem ji.

Lexa:

„Vždycky budu s tebou." Byla poslední slova, která mi řekla Clarke předtím, než se rozběhla do lesa. Stála jsem na kraji lesa asi hodinu, a cítila jsem, jak mi horké slzy tečou po tvářích.

„Lexo, pojď zpátky, nic nezmůžeš, když tu budeš jen tak stát, tvůj lid potřebuje také vůdce." Řekl Lincoln a já jsem si uvědomila, že má pravdu, otočila jsme se a za jeho doprovodu jsem došla až k pokoji Clarke.
„Mám ti vyřídit, že tě zítra už potřebují zpátky." Promluvil znovu Lincoln a já jsem přestala dýchat. Myslela jsem si, že tu na Clarke počkám, než se vrátí, protože ona se určitě vrátí. Pokývala jsem hlavou a vlezla jsem do pokoje Clarke. Svezla jsem se na zem a rozhlížela jsem se po pokoji.

„Lexo, jsi Heda, musíš být silná." Opakovala jsem si nahlas, poté jsem vstala, a uložila jsem se ke spánku. Když jsem se ráno probudila, prolezla jsem skříň Clarke, protože ona měla mou uniformu, oblékla jsem se a vydala jsem se k již nachystanému koni. Vyskočila jsem na něj, poděkovala jsem Lincolnovi a za doprovodu stráže a smutných pohledů na vesnici jsem se vydala zpět do Polis.

Doma už mě čekalo spoustu povinností, takže jsem neměla čas přemýšlet nad tím, co Clarke dělá, kde je a jestli ještě vůbec žije. Když jsem se večer konečně dostala do svého pokoje, přišel na mně zase smutek. Koukala jsem na hvězdy a snažila jsem se nemyslet na to, co se může stát, ale moje hlava byla plná špatných myšlenek. Rozběhla jsem se ven a zastavila jsem nejbližšího strážce, kterého jsem poslala za Lincolnem, aby mi řekl, co se děje, jestli už mají novou velitelku a pokud ano, chtěla jsem aby ji dovedl do Polis.

I kdyby to byla Christine, musím vědět, co se v lese dělo a kde je tělo Clarke. Při téhle myšlence se mi do očí vyhrnuly slzy, které jsem se rychle pokusila zastavit.

Když jsem procházela kolem svého stolu, všimla jsem si na stole kresby. Vzala jsem ji do rukou a musela jsem se usmát, až teď jsem si totiž všimla toho, co na kresbě bylo skoro neviditelné. V popředí jsem byla já, za mnou stála Clarke a v ruce držela malý papír, na kterém jsme byly nakreslené v objetí. Zamračila jsem se, když mi došlo, že mi tu kresbu dala to ráno před tím, než mě viděla s Christine. Pěkně jí budu otravovat život, pokud se stane velitelkou.