Kdo získá její srdce?

Část 7. - Láska!

Lexa:

„Naše maličká Clarke se doopravdy zamilovala do Hedy." Slyšela jsem řvát Christine na Clarke. Podívala jsem se na Clarke, abych viděla její obličej. Clarke pozvedla hlavu se smutným výrazem, ale pak si všimla mě. Koukla se na mě trochu vyděšeně, zařvala na Christine a utekla pryč. Christine ještě něco volala na Clarke, ale já jsem se soustředila jen na to, abych Clarke neztratila. Když jsem procházela kolem Christine, zavolala na mě. Zastavila jsem se a udělala jsem dva kroky zpátky. „Potřebuješ něco?" Zeptala jsem se s přehnanou zdvořilostí a usmála jsem se. „Vlastně mě zajímalo, jestli mi můžeš pomoct s trénováním boje." Řekla Christine a udělala krok směrem ke mně. „Chceš pomoct v zabití Clarke, aby jsi mohla být velitelka?" Zeptala jsem se a pořád jsem předstírala, že nevím nic o tom, jak se vybere velitelka. „No jasně, tak nějak, takže mohla by jsi?" Nenechala se odbýt, tak jsem jí nakonec řekla, kdy a kde a rozběhla jsem se za Clarke.

Došla jsem k jejímu pokoji a jen tak jsem stála za dveřmi a poslouchala, co Clarke dělá. Nevím, jestli se mi to zdálo, ale slyšela jsem z pokoje vzlyk, tak jsem zaklepala na dveře. Nic se neozývalo, najednou nebylo slyšet nic, jen hrobové ticho. Bylo mi jasné, že teď Clarke s nikým mluvit nechce, ale já s ní mluvit musím. „Clarke prosím, vím, že tam jsi, můžu jít dál?" Chvíli jsem ještě čekala, ale pak Clarke otevřela dveře. Usmívala se. „Potřebuješ něco Lexo?" Protáhla jsem se okolo ní do pokoje a vyšla jsem na terasu. Clarke došla za mnou a znovu se usmála. Nevěděla jsem, jak začít a co říct, tak jsem vytáhla obrázek, který předtím Clarke nakreslila. „Napadlo mě, že by jsi ho možná chtěla zpátky." Podala jsem ho Clarke a ta jen pobaveně nadzvedla jedno obočí. „Proč tu doopravdy jsi Lexo?" Řekla pobaveně Clarke a opřela se o zábradlí. „Já, chci se ti omluvit, že jsem o tobě pochybovala." Clarke na mě otočila hlavu, nadechla se a začala se smát. „Taky bych si nevěřila." Zasmála jsem se a s Clarke jsme si zbytek večera povídaly. Když už se venku byla úplná tma, určitě bylo po půlnoci, zaklela jsem . „Něco se děje?" Zeptala se Clarke mezitím, co mě znovu kreslila. „Na půlnoc jsem byla domluvená s Christine, že ji naučím bojovat."

Clarke přivřela oči, stoupla si a šla pomalu ke mně. Vstala jsem a začala jsem před ní couvat. „Clarke?" Zeptala jsem se trochu vyděšeně, když se ke mně pořád přibližovala a vypadala naštvaně. Najednou jsem narazila do zdi za sebou, byla jsem v pasti. Instinkt mi říkat, že mám vytáhnout meč, ale Clarke je ta poslední proti které bych ho použila. Clarke už byla opravdu blízko, natiskla se na mě a naklonila hlavu mírně napravo. „Chtěla jsi Christine pomoct, aby měla lepší šanci mě zabít?" Zašeptala mi do ucha, až mi přejel mráz po zádech. „To bych nikdy neudělala Clarke." Řekla jsem a najednou jsem slyšela Clarke, jak se začala smát a cítila jsem, jak položila svojí hlavu na moje rameno. „Přece by jsi se mě nebála, Hedo." Clarke už sice zvedla hlavu a usmívala se, ale pořád byla těsně natisknutá na mě.

Najednou se Clarke přestala smát a začala zhluboka dýchat. Celé tělo mi jemně brnělo a já jsem se na Clarke natiskla ještě více a začala jsem se přibližovat hlavou. Clarke se rychle otočila a odešla zpátky k obrázku. „Musíme to dokončit, už to skoro mám, nerada nechávám kresby rozdělané." Snažila se Clarke říct veselým hlasem, ale vůbec jsem jí to nevěřila. Sedla jsem si a podívala jsem se na Clarke, měla oči zaplavené slzami. Natáhla jsem se po její ruce, ale Clarke ucukla. „Víš co? Myslím, že to necháme na jindy." Raději jsem se tedy zvedla a odešla jsem.

Clarke:

Cítila jsem, jak se ke mně Lexa natiskla. Cítila jsem jemné lechtání v břichu, začala jsem skoro lapat po dechu a ovládla mě hrozná nervozita. Ale co bylo nejhorší? Ovládl mě hrozný chtíč. V tuto chvíli jsem si byla jistá, že k Lexe něco cítím. Podívala jsem se jí do očí a všimla jsem si, jak se její hlava přibližuje, chtěla jsem Lexu hrozně políbit, ale nemohla jsem. Od té doby, kdy si mě Leah vybrala, byla jsem vychovávána tak, že jediný způsob jak se stát opravdovou velitelkou, je férový, statečný souboj. Nemůže se ze mě stát velitelka tak, že se do mě někdo zamiluje, cítila bych se slabá. Ucukla jsem hlavou a s bolestí na hrudi jsem si šla sednout. „Musíme to dokončit, už to skoro mám, nerada nechávám kresby rozdělané." Řekla jsem Lexe a snažila jsem se zatlačit slzy, které se draly na povrch. Viděla jsem, jak se Lexa natahuje a cítila jsem jemný dotek na ruce, tak jsem ucukla. Byla jsem si jistá, že teď už ty slzy nezastavím. „Víš co? Myslím, že to necháme na jindy." Řekla jsem Lexe, která se zvedla a odešla. Vložila jsem si hlavu do dlaní a začala jsem brečet.