Kdo získá její srdce?

Část 9. - Koalice.

Clarke:

Už je to týden, co jsem se vrátila zpátky domů z Polisu a s povolením od Chrisine a Mii, jsem se stala velitelkou, samozřejmě podle Christine jen do doby, než získá Lexu. Dle mého názoru, se jí to už dávno podařilo. Co jsme byly všechny tři pryč, naše povinnosti, ať už banální, nebo důležité plnil Lincoln. Jelikož jsem byla pouze dočasná velitelka, nebylo mi povolené se pouštět do bitev a lovů spolu s ostatními. Jediné, co jsem měla povolené, bylo sezení a rozhodování o životech obyvatel.

Každý den byl rutina. Ráno jsem vstala, prošla jsem se po vesnici, byla jsem milá na obyvatele, odpovídala jsem a rozhodovala menší sousedské spory. Odpoledne po odpočinku, mě posadili na trůn a řídila jsem větší spory, schůze a vymýšlela jsem strategie pro bojovníky. Nesnažím se tu brečet, být velitelkou byl vždycky můj sen, problém byl v tom, že jsem chtěla vždycky být právoplatnou velitelkou, zapojenou do všeho, ne velitelkou vězněnou vlastními poddanými.

Myšlenky na Polis, Lexu a Christine mě pomalu opouštěly. Občas jsem se budila uprostřed noci, nebo jsem jenom hleděla do prázdna a přemýšlela jsem, co se asi v Polis děje, ale už jsem se necítila tak, jako předtím, zrazená.

Byl to další obyčejný den, asi třináctý od mého útěku z Polis, když mi Lincoln oznámil, že další den se bude jednat o přidání do koalice. Jen jsem nad tím oznámením mávla rukou, protože jsem si myslela, že se zase sejde rada starších a budeme rozhodovat, zda je to dobrý nápad, nebo nikoliv. Jak moc jsem se spletla. Ráno jsem se probudila a když jsem se chtěla vydat na své pravidelné ranní kolečko, Lincoln mě zastavil s tím, že schůze začíná za chvíli. Otočila jsem se tedy a následovala jsem Lincolna do sálu. Usadila jsem se na trůn a čekala jsem. V místnosti jsem byla pouze já, Lincoln a moji strážci, když se dveře rozevřely. „Velitelko, právě dorazila Heda." Poklonil se chlapec a popošel na stranu.

V šoku z toho, co jsem slyšela jsem se zvedla z trůnu a koukala jsem na dveře. Najednou jsem ji viděla. Lexa, neohrožená velitelka, si to kráčela směrem ke mně. Pořád jsem jen stála a nevěděla jsem co mám dělat, jestli se poklonit, nebo si sednout a nebo jí plivnout do obličeje. Při téhle představě mi přes obličej přeběhl úsměv. Lexa si toho všimla a nejspíše si myslela, že to bylo přátelské gesto, tak se usmála také. Naznačila jsem hlavou mírný úklon a vyzvala ji, ať se posadí ke stolu, který byl napravo od trůnu. Nadzvedla jsem si plášť a následovala jsem Lexu ke stolu. Za mnou se hrnul Lincoln. Když jsme se usadili, naznačila jsem rukou, ať nám donesou pití.

„Nebyla jsem řádně seznámena s touto situací." Řekla jsem hrubým hlasem a s káravým a naštvaným pohledem jsem se otočila na Lincolna. „Ale je mi jasné, že se tu bude jednat o přidání našeho klanu do tvé koalice, Hedo." Vyslovila jsem její jméno odtažitě a všimla jsem si, že se zachvěla. „Naše bývalá velitelka Leah, byla toho názoru, že je to pro náš klan nejvýhodnější, ale nikdy mi nebylo vysvětleno jak. Takže pokud by vás to moc neobtěžovalo, zajímalo by mě, z vašeho pohledu, jaké jsou výhody, jak pro vás, tak pro nás.

Lexa se ujala slova a když jsem se pokusila odloučit osobní problémy, musela jsem uznat, že argumenty měla výborné. Bylo naprosto jasné, že přidání se k Lexe je výhodné a převážně pro nás. Po domluvě a sjednání různých detailů nám Lexa oznámila den, kdy budeme oficiálně přijatí do koalice. Mělo to být přesně za týden od dohody provedené u nás. Když už jsme byly u konce, tak Lincoln pozval Lexu, jestli tu nechce pár dnů zůstat a zjistit o nás něco. Jak šlechetné, ale nikdo tě o to neprosil Lincolne, řvala jsem na něj v duchu, ale napovrch jsem se usmívala a přitakávala jsem.

Lexa souhlasila a požádala mě o provedení po mé vesnici. Vymluvila jsem se na povinnosti, ale slíbila jsem, že se po večeři za ní stavím a popovídám jí o svém lidu, vesnici a historii.

Vyšla jsem rychle ze sálu a poprvé, s opravdovou radostí, jsem se vydala na kolečko po vesnici. Dnes jsem neřešila žádné spory. Všichni se pouze ptali na Hedu, jestli se s ní budou moci setkat a pár z nich říkalo, že jsem jediná velitelka, která Hedu dokázala dostat do vesnice a ještě víckrát po sobě. Všem jsem slíbila, že pokud se Heda zdrží do zítřejšího večera, určitě uspořádám oslavu na její počest. Zbývalo jen doufat, že Heda bude muset odjet do Polis.