Kdo získá její srdce?

Část 6. - Láska?

Lexa:

Držela jsem Clarke kolem pasu a sledovala jsem její úsměv. Přišlo mi, že tancujeme až moc daleko od sebe, tak jsem si ji přitáhla blíže, Clarke se usmála a zdálo se mi, že se začala červenat. Zasmála jsem se a Clarke se pokusila zamračit, ale šlo vidět, že se snaží nesmát. Tancovaly jsme potichu, když si Clarke položila hlavu na moje rameno, podívala jsem se kolem, co na to lidi budou říkat, ale kolem nás už všichni tancovali. Clarke si asi všimla, jak se rozhlížím a zasmála se. „Tancujeme už třetí písničku." Vyvalila jsem oči a nechápala jsem, jak jsem takhle mohla ztratit pojem o čase.

Cítila jsem se s Clarke opravdu dobře, i když jsem jí skoro neznala, přišlo mi, jako kdyby byla Clarke jediná, s kým můžu sdílet všechno.
„Clarke?" Zeptala jsem se trochu smutným hlasem. Když mě Clarke uslyšela rychle cukla hlavou vzhůru a podívala se na mě. „Co se děje Lexo? Jsi v pořádku?" Zeptala se mě Clarke a z jejího hlasu byla slyšet starost. Trochu mě to zahřálo u srdce. Chytla jsem jí za ruku a odtáhla jsem jí dál od všech. „Chceš být velitelka, že?" Zeptala jsem se a sledovala jsem Clarke. Jen tam stála a vypadala, že přemýšlí a pak se najednou zamračila. „Nesnažím se tě dostat Lexo, nikdy bych ti neublížila, jen pro to, abych se stala velitelkou. Pokud být velitelkou znamená zahrávat si s tebou, radši velitelka nebudu." Řekla to s naštvaným výrazem, ale vypadala i ublíženě. Zatřepala hlavou a odešla pryč.

Zbytek večera jsem si povídala s lidmi, kteří za mnou chodili. Od jedné holčičky, která se představila jako Amberle a jako budoucí velitelka jsem dostala náhrdelník. Když odcházela, zasmála jsem se její touze o post velitelky. „Mluvila vážně, vybrala jsem ji, jako nástupkyni." Slyšela jsem za sebou Clarke a otočila jsem se. Pořád měla smutný výraz. „Jedu zpátky, oslava už pomalu končí, tak jestli chceš jet se mnou, za pár minut před táborem." Řekla Clarke a odešla. Vydala jsem se tedy pro svého koně a čekala jsem na Clarke před bránou. Když přišla, pouze sedla v tichosti na koně a vydala se na cestu. Když jsme dojely do Polis, slezla z koně, usmála se na mě a šla nejspíše do pokoje.

Šla jsem kousek za ní a všimla jsem si Christine, která se na Clarke koukala vytočeným výrazem. Přikrčila jsem se za strom a čekala, co se bude dít. 

Clarke:

Když jsme dojely do Polis, vydala jsem se do pokoje, abych tam mohla odložit oblečení, které jsem si tentokrát nezapomněla zabalit. Najednou jsem za sebou uslyšela naštvaný hlas Christine. Přemýšlela jsem, co jsem zase udělala, když mi došlo, že mám na sobě velitelčino oblečení. Kousla jsem se do rtu a otočila jsem se do tváře smrti. Christine si to ke mně kráčela a přísahala bych, že jí vzteky rudl obličej. 

„Co chceš?" Zeptala jsem se otráveným hlasem a pro jistotu jsem si rukou nahmatala meč. „Můžeš mi vysvětlil, kde jsi ukradla tohle oblečení, když ti nepatří?!" Zařvala na mě. „Klid, měla jsem ho půjčené pouze na narozeniny, zase ho vrátím, abych si ho mohla vzít, až vyhraji." Usmála jsem se a mrkla na Christine. „Viděla jsem, že jsi přijela s Lexou, už na ní pracuješ co? Dá se snadno oblbnout." Zasmála se Christine a tentokrát vzteky začal rudnout obličej mě. Vytáhla jsem v rychlosti meč a přitlačila jsem jí ho ke krku. Christine se první podívala trochu vyděšeně, ale potom se začala smát. Nechápala jsem, co je tu k smíchu, tak jsem zatlačila na meč ještě víc. Až když jsem viděla pramínek krve, tak jsem jí pustila. Otočila jsem se a odcházela jsem. „Ale to snad ne!" Zařvala Christine a začala se ještě více smát. „Naše maličká Clarke se doopravdy zamilovala do Hedy." Zastavila jsme se a zvedla jsem hlavu. Zahlídla jsem v dálce Lexu, stála za stromem a koukala se směrem k nám. „Buď potichu!" Zařvala jsem na Christine a ještě rychlejším krokem jsem se vydala do pokoje. V dálce jsem pouze slyšela smích a Christine, která řvala: „Teď pro mě získání Hedy bude ještě větší zábava." Doběhla jsem do pokoje, zabouchla jsem za sebou dveře a svezla jsem se na podlahu, opřená o dveře. V hlavě mi zněla Christinina slova a já jsem přemýšlela, proč mě to tak dostalo. Přece nic k Lexe necítím, neznám ji, ona mi ani nevěří, a já nechci být velitelka kvůli ní. Najednou někdo zaklepal na dveře. Chytla jsem si pusu, jak kdyby ten někdo mohl slyšet moje dýchání a snažila jsem se být potichu, nechtěla jsem teď s nikým mluvit.