Kdo získá její srdce?

Část 11. - Nemůžeš...

Clarke:

Seděla jsem v šoku na místě a nedokázala jsem se pohnout. Lexa už dávno opustila pokoj, ale já jsem se pořád nemohla vzpamatovat. Po chvíli mi vystřelila ruka ke rtům. Přejela jsem si přes ně a před očima jsem viděla Lexu, jak se naklání pro polibek. Přitlačila jsem si na rty a cítila jsem hřejivý dech na svém obličeji. Kousla jsem se mírně do rtu a cítila jsem sladký polibek.

Po tomhle bylo vše jasné. Věděla jsem sice už předtím, jak moc mi na Lexe záleží, ale teď už jsem s jistotou mohla říct, že jsem do Lexy zamilovaná. Hlavu jsem si vložila do dlaní a zhluboka dýchala. Nevěděla jsem, co mám dělat. Jít za Lexou. Nechat Lexu jít. Ještě chvíli jsem jen seděla, když do pokoje někdo vrazil. Rychle jsem se zvedla a pohled mi padl na Lincolna. To, jak se na mě díval, vypovídalo, jak asi právě teď vypadám.

„Clarke, měla by jsi se jít věnovat povinnostem, ale jestli ti není dobře, mohl bych to dneska vzít za tebe." Řekl Lincoln a položil mi ruku na rameno. „Jsem v pořádku, jen se převleču a sejdeme se venku." Usmála jsem se na Lincolna a šla jsem si pro uniformu.
Celou dobu jsem přemýšlela o tom, co se stalo a o tom, co bych měla dělat. Myslím, že už to mám. Usmála jsem se skoro až ďábelským úsměvem, nad myšlenkou která mě napadla.

Vyšla jsem ven, kde na mě už čekal Lincoln a vedle něj stála Lexa. Pozdravila mě a já jsem naznačila hlavou mírný úklon a když se od nás Lincoln odvrátil mrkla jsem na Lexu. Lexa se mnou prošla kolečko. Všichni byli zvědaví na Lexu, dokonce jedna dívenka zmínila i proroctví s otázkou, kdy se budeme brát, musela jsem se zasmát. Nakonec jsme obě s Lexou přislíbily, že tu ještě pár dní zůstane a že dnes večer bude oslava na její počest, kde si s ní můžou lidé popovídat. Když nás jedna starší paní pozvala na čaj, kývly jsme. Usadila nás vedle sebe a šla nachystat čaj.

Dělala jsem, že mě Lexa vůbec nezajímá, sledovala jsem vše kolem a na pokusy od Lexy začít konverzaci, jsem nereagovala. Když se paní vrátila a dala na stůl čaj, ještě se rychle otočila pro cukr, který ležel za ní. Využila jsem chvilky a pohladila jsem Lexu po noze. Bylo vidět, jak ztuhla a já jsem se musela usmát. Chvíli jsme si s paní povídaly, Lexa vyprávěla o Polis a o tom, jaké je to být velitelkou. Po asi půl hodině jsme odešly. Lexa chtěla něco říct, ale vyrušil ji Lincoln, který se zatím dozvěděl o mnou pozdě naplánované oslavě.

„Clarke, nemůžeš si jen tak pořádat oslavy a ještě k tomu o nich nikomu neříct. To jsi to všechno chtěla zařídit sama?" Zvýšil na mě Lincoln hlas. Nelíbilo se mi to, protože mě teď trochu ztrapnil před Lexou. „Jak se opovažuješ se mnou takhle mluvit?!" Zařvala jsem na Lincolna, ale očima jsem tikala k Lexe a doufala jsem, že mu dojde, proč jsem po něm teď řvala. Lincolnovi cukl nepatrně koutek. „Omlouvám se, velitelko. Už se to nebude znovu opakovat, jestli mě omluvíte, půjdu zařídit oslavu." Mírně se poklonil, otočil se a vydal se pryč.

„Clarke, můžem..."
„Lincolne, počkej, jdu s tebou." Zakřičela jsem rychle na Lincolna a vydala se za ním. Nic neříkal, jen vedle mě potichu kráčel.

Večer jsem se začala chystat na oslavu. Mohla jsem poprosit Marianu, ale měla jsem jasnou představu o tom, jak musím dnes vypadat. Vytáhla jsem si zelené šaty, které jsem dýkou rozřízla tak, že mi při chůzi šla vidět noha. A to bylo všechno. Pouze v lehkých šatech, které na velitelku odhalovaly až moc, jsem se vydala na oslavu.

V davu jsem našla Lexu, došla jsem k ní a mírně a hlavně nenápadně jsem se o ní bokem otřela. Na chvíli zavřela oči, ale hned je zase otevřela a věnovala se konverzaci. Po chvíli jsem se omluvila a odešla jsem směrem, aby na mě měla Lexa pěkný výhled.

Naprosto mě začala bavit provokace. Ale upřímně, já jsem nebyla ta, která s ní začala.

Oslava byla na počest Lexy, takže se všichni zajímali o ni a já jsem mohla být skrytá a odpočívat. Sledovala jsem Lexu, která se asi po hodině sebrala a někam odcházela. Zvedla jsem se a utíkala jsem za ní. Když jsem jí doběhla, byla opřená o strom a měla zavřené oči. Potichu jsem se k ní přiblížila a když nastal správný moment, chytla jsem jí ruce, přitlačila jsem jí je nad její hlavu ke stromu a tělo jsem natlačila na její. Snažila se vyprostit ruce, ale já jsem jí to nedovolila.

„Nemůžeš si jen tak líbat, koho se ti zlíbí, Lexo, i přes to, že jsi Heda." Pošeptala jsem jí do ucha a rty jsem se otřela o její krk. „Nemůžeš si jen tak přijít, a převracet lidem životy, Lexo." Tentokrát jsem mírně otřela rty o ty její. „A už vůbec si nemůžeš zahrávat se mnou, Lexo." Pustila jsem její ruce, otočila jsem se a odkráčela jsem pryč.

V pokoji jsem se svezla na zem a zhluboka jsem dýchala. Myslím, že to mělo větší dopad na mě, než na ni. Brnělo mi celé tělo a dýchalo se mi těžce. „Bože Lexo, co to se mnou děláš." Řekla jsem nahlas, ale jen pro sebe, když se najednou ozvala odpověď. „Mám úplně stejnou otázku." Slyšela jsem Lexu a tak jsem otevřela dveře a za nimi stála. Šlo vidět, že její dech je stejně zrychlený, jako ten můj.