V Hlavě

Emoce: Nenávist (povídka)

V kolečkovém křesle seděl vysoký muž, asi padesátník. Z jeho tmavých vlasů, které mu sahaly až po ramena, sem tam vybíhalo pár šedých pramínků. Měl pronikavý pohled a temně hnědé oči. Jeho rysy ještě zdůrazňovalo strniště černých vousů. Na svůj věk byl poměrně vitální. Pod hedvábnou košilí se mu rýsovaly obrysy svalů. Nalil do skleničky trochu alkoholu, svlažil své rty, a poté ji položil zpět na stůl, vedle doutnající kávy. Vzal do ruky brk a začal psát.

„Noc. Tma. Jediná část dne, kdy opravdu žiju a ne jen přežívám."

Zapsal inkoustovým perem do svého starého deníku v černých deskách. Prsty rozevřel dva pláty žaluzií a vyhlédl z okna do temné uličky. Z protějšího obchodu vyšel stín. A pak už zase klid.

Noc – živel, který ho dokázal pochopit. Živel, který zrcadlil temnotu jeho duše.

Jeho myšlenky jsou klidné.

Vzal do ruky kávu, ze které ještě stále stoupaly obláčky páry. Napil se. Hořkost se mu rozlévala po jazyku. Trpce se pousmál.

Noc, klid, tma.

Býval jiný. Ale už to je tak dávno... Nestranil se lidí, dokonce je vyhledával. A oni vyhledávali jeho. Kdysi... I když pořád je svým způsobem vyhledává. Svým způsobem...

Přistoupil opět k oknu a zadíval se na město. Město co spí.

Ani si nestačil všimnout, kdy se to stalo. Kdy se z něj stalo tohle. Kdy se z něj stal stín, jen zpovzdálí připomínající život.

Dnes už cítil jen jednu emoci. Byl ji prolezlý skrz naskrz. On sám se stal tou emocí. Byl ta emoce. Nenávist.

Znovu chytil brk a napsal do deníku číslo 189. Poté prudce vstal, oblékl si svůj černý plášť a vyšel ze svého bytu. Rychle seběhl schody a vyrazil na ulici.

Zahlédl mladíka, který před chvíli vyšel z protějšího obchodu. Potěšilo ho, že pro svůj cíl nemusí chodit nikam daleko. Prošel kolem něho a těsně předním zakopl a upadl. „Ach bože," zanadával. „Nestalo se vám nic?" zeptal se mladík, shýbl se a pomohl mu vstát. Ve chvíli kdy mu podal ruku, se to stalo. Jakoby něco neviditelného přeskočilo na mladíka. Projelo to celým jeho tělem a něco se v něm změnilo. Jeho jasně modré oči najednou trochu ztemněly a jeho uvolněné rty se zužily.

Temný muž se na mladíka usmál a řekl: „Děkuju ti, chlapče."

Obešel dva bloky a pak se znovu vrátil do svého podkrovního bytu. Věděl, že uspěl. Stačila sekunda dotyku s mladíkem, aby zasel do jeho srdce malé zrníčko nenávisti. Jedovaté a spalující nenávisti.