V Hlavě

Střípky lásky (povídka)

Šedivé deštivé dopoledne. Sedím v našem obývacím pokoji a dívám se na tebe, jak čteš svou oblíbenou sbírku básní a přitom piješ mátový čaj, ze kterého pomalu odlétávají obláčky páry. Nikdy jsem nepochopil, co se ti na té knize tak líbí; příběh malého kluka, který se ptá svých hraček na smysl života... Přijde mi to trochu patetické. Ale tobě se vždycky takové věci líbily. Byla jsi rozpolcená osobnost, trochu ztracená sama v sobě, ale vždycky na tobě bylo co milovat.

Tys milovala tanec a hudbu. Pro tvojí romantickou povahu to bylo něco, jako slunce pro květinu. Tancovalas snad všude, doma při písničkách z rádia, na ulici, když si šla kolem kaváren, ze kterých se linula hudba a vůně, v obchodě, ve frontě u pokladny, nebo v autobusu. Nejradši si ale měla ten malý klub na rohu ulice. Nikdy tam nechodilo moc lidí, ale vždycky jich tam bylo akorát tak dost na vytvoření skvělé atmosféry. Hráli tam snad všechno, jazz, blues, country, rock'n'roll, pomalé rockové ploužáky, ale i rychlé argentinské, nebo španělské rytmy.
Pamatuju si na ten den, kdy jsme se poznali, bylo to právě v onom klubu. Byl to první víkend potom, co jsem se vrátil z vojny a s kamarády jsme si šli konečně užít svobodu, kterou přislibovaly noční ulice poklidného města. Ani nevím, proč jsme tenkrát zamířili zrovna do toho klubu na rohu ulice. Tys vždycky říkala, že to byl osud, ale já na tyhle věci nikdy nevěřil. Každopádně toho večera jsme tam byli oba. Ty, půvabná blondýna v černých šatech s červenými puntíky, a já, ostýchavý vojín v manšestrovém obleku z druhé ruky. Všiml jsem si tě hned po příchodu, doslova si na tom parketu zářila. Tancovalas, jako by to bylo to jediné na světě, a i když si byla občas trochu neohrabaná, stejně jsi vypadala skvěle. A já se tancovat bál. Ale stejně si mě přesvědčila. Pozval jsem tě na pití a po dvou sklenicích, kdo ví čeho, jsem už tancoval s tebou. Naučila si mě hodně věcí, jednou z nich je právě láska k tanci.

A od té doby jsme byli nerozluční. Láska na první pohled je možná klišé, ale koho to zajímá?

Jednoho letního večera jsme vyrazili do města na pouť. Dodnes na tu noc nezapomenu. Milión blikajících světýlek, usmívající se obličeje lidí, dětičky, které pobíhaly kolem svých rodičů a prosili o peníze na ještě jednu cukrovou vatu, nebo héliový balónek, který pak můžou pustit, aby odletěl ke hvězdám. Ze starých ampliónů se řinula pohodová taneční hudba. Ve svých bílých šatičkách s krajkami si dotancovala až ke střelnici a já ti vystřelil dvě růže. Jednu rudou, jako tvoje rty a druhou modrou, jako tvoje oči. Procházeli jsme se mezi stánky, a i když už dávno nejsme děti, stejně jsme si koupili dva velká jahodová lízátka.
„Poslední jízda na ruském kole, mladý pane, vemte tady slečnu na projížďku, ani nevíte jaká to je romantika," oslovil mě prodavač lístků.
Podívala ses na mě tím svým prosebným pohledem a já nemohl jinak, než souhlasit a jít se s tebou projet. Prodavač nelhal, opravdu to byla dech beroucí podívaná. Celé město svítilo, svítily také hvězdy na nebi nad námi a po řece se pomalu plavily gondoly se světýlky na zádi.
Políbili jsme se. A i když jsme se předtím už líbali mnohokrát a taky i mnohokrát potom, na tomto polibku bylo něco magického a nezapomenutelného. Ten den jsem ti poprvé řekl, že tě miluju a tys to řekla taky.

Na svatební cestu jsme jeli do Benátek. Neměli jsme sice moc peněz, ale protože to byl tvůj dětský sen, a protože tys byla vždycky obrovský snílek, co se jen tak nevzdává, povedlo se nám na to našetřit. Asi jsem nezažil hezčí chvíle, než ty dva týdny v tomhle tom městě na vodě. Tam sis taky koupila tu sbírku básní. A nejen to, když jsme bloumali úzkými uličkami, jednotlivých ostrůvku, narazili jsme vždy na něco zajímavého. Jednou jsme se zastavili u malého starožitnictví. Seděl tam pán, který byl snad ještě starší, než věci, které prodával a dal se s námi do řeči. Vyprávěl nám o svém životě, o tom jak bojoval v první světové a jak se po válce rozhodl odjet do Ameriky, kde poté pracoval na ranči, jako honák. Vyprávěl nám o své manželce, mladé holce z Arizony, se kterou měl dvě děti, a o tom, jak pak společně odcestovali zpátky do Evropy.
Očima jsi visela na každém jeho slově, příběhy, to byla tvoje další láska. Dokázala si hodiny sedět a poslouchat, jak někdo vypráví, ať už jsem to byl já a moje příběhy o válce, nebo náhodný prodavač ve starožitnictví. Bez hnutí si naslouchala a v očích ti svítily jiskřičky štěstí.
Koupil jsem ti tam tehdy zlatý medailonek, který si od té doby nosila každý den.

Netrvalo dlouho a přišel na svět Pavel, další zdroj naší radosti. I když jsem ve válce viděl hodně věcí, ať už to byly hrozné zohavené těla, anebo hrdinské činy, nic ve mně nezanechalo takový dojem, jako ty na porodním sálu. Ta odvaha a statečnost...
Koupil jsem malý modrý kočárek a vždy odpoledne, když jsem se vrátil z práce, jsme se šli projít. Chodili jsme na procházky podél řeky, za známýma do města, anebo za tvojí maminkou na vesnici. Byly to krásné léta. K prvním narozeninám jsme Pavlovi dali balón, od kterého se už nepohnul ani na krok.

Samozřejmě byly tu i ty méně šťastné chvilky. Smrt tvojí maminky, anebo třeba Pavlova rozbitá hlava. Ale vždycky jsme je přešly ve společném objetí.

Šedivé deštivé dopoledne. Sedím v našem obývacím pokoji a dívám se na tebe, jak čteš svou oblíbenou sbírku básní a přitom piješ mátový čaj, ze kterého pomalu odlétávají obláčky páry. A ty odlétáš s nimi. Mizíš. Moje hlava si se mnou zase hraje...

Nikdy jsem nebyl nijak nábožensky založený, ale tys věřila na ledacos. Vždycky sis něco přála, když padala hvězda, když si sfoukla svíčky, když si chytila štístko, anebo když ručičky na našich starých hodinách ukazovaly stejný čas. Nosila si minci pro štěstí a ten zlatý medailonek, který jsem ti dal, taky pro štěstí. Na vánoce si vždycky nechávala jedno místo prázdné, a každý večer, než si šla spát, si za oknem nechala kousek chleba. Že prý pro zlé skřítky, kdyby nám chtěli ublížit. Když si byla malá babička ti často vyprávěla pohádky a tys na ně nezapomněla ani jako dospělá. Nechápal jsem to, ale protože si tomu věřila, tak jsem proti tomu nikdy nebyl.
Taky si věřila, že co dáš, se ti vrátí, a proto ses vždycky k ostatním chovala mile. Věřilas, že když budeš hodně snít, hodně se smát, hodně tancovat a poslouchat příběhy, pomáhat lidem a nechávat zbytek chleba za oknem, tak že budeš žít dobrý život. A taky jsi ho žila. Až do dne, kdy mi tě život ukradl...

Stalo se to v pondělí ráno. Šla si do pekařství naproti ulice, pro chleba, když tě srazil nějaký nalitý násoska. Já doma slyšel jen prudký náraz a zapištění pneumatik. Hned jsem vyběhl ven, ale už se nedalo nic dělat. Zemřelas mi v náručí.

Pavla to hodně poznamenalo, přijít v pubertě o matku, musí být hrozný pocit. Ale časem se z toho dostal...

Ale pro mě už slunce nesvítí. Bylas moje štěstí, můj důvod k radosti a žití. Viděl a zažil jsem toho hodně, a jsem za to vděčný.

Nikdy jsem nebyl srab a málokdy jsem věci vzdal. Ale tohle je konec. Nadešel čas, abych se vrátil zpátky k tobě lásko.