Vítejte v mojí hlavě!
V této sbírce věcí, nápadů a myšlenek, můžete najít různé úvahy, kratší příběhy, povídky, jazykové experimenty a spoustu dalších věcí, které mi leží v hlavě a chtějí se dostat ven.
Přijď a najdi si něco na odlehčenou, pro pob...
Už je to nějakou dobu, co jsem ti psal a ty pořád nic, a tak píšu znovu s nadějí, že si najdeš pár minut na přečtení mého dopisu a krátkou odpověď...
Psal jsem ti o tom, jak se vyrovnat s láskou, která skončila. Všiml jsem si, že lidé se s tím snaží vyrovnat tak, že hledají nový smysl. Smysl, který nalezli v lásce, se teď snaží najít ve světě. Jestli mě bude něco vždy překvapovat, tak lidská nezlomnost v tom, jít dál a znovu zkoušet. I když jsou slabí, zlomení, vyplivnutí, tak v nich je obrovská síla. Někteří to zkouší fikaně, vyplnit prázdné místo někým novým. I když podle mě, to je moc malá náplast na tak obrovskou ránu. Jiní zase vidí smysl v tom ho ztratit. A pro ty tu je bohatá nabídka, že ano, Marilyn? Ztratit se v sobě ve snaze najít smysl...
Spousta lidí lpí na svojí bolesti. Proč? Řekl bych, že to je svým způsobem jakési poslední pouto, které máme s odcházející láskou. A tak se jí držíme, jak můžeme, oživujeme staré vzpomínky, sypeme si do ran sůl, abychom i přes tu bolest pořád měli pocit, že tu ta láska ještě někde je. Protože když se své bolesti vzdáme, tak jsme najednou sami. Ten svět, na který jsme byli zvyklí, tu najednou není.
Znám jedno staré klišé: „Čas zahojí všechny rány". Je to svým způsobem pravda. Čas plyne, zapomínáme, hledáme a poznáváme nové věci... Ale zmizí to doopravdy? Podle mě něco tak silného jako láska nemůže nikdy zcela vyhasnout. Věřím, že si to sama poznala. Ten pohled, kdy se znovu střetnou dva světy, které se předtím znaly a byly si tak důvěrně blízké. Ten pohled, který se po chvíli zlomí, když si to oba uvědomí.
A přidám ještě jedno klišé: „Oči jsou okna do duše". Dokážeme klamat vším, maskujeme, hrajeme, smějeme se. Ale naše oči nás vždy prozradí. Neumí lhát. A pak to přijde. Jedna jiskra, která dopadne do suchého chvojí a znovu zapálí oheň... Je jen na nás, jestli ho udupáme dřív, než se rozhoří, nebo do něj skočíme a vzplaneme s ním.
Zkusilas to, znovu vzplanout?
Vrátím se znovu k začátku, k hledání smyslu. Myslím, že smysl je v tom pochopit, že takový je život. Patří k němu jak to krásné, co nás hřeje na duši a dává nám motivaci do dalších dnů, tak i to méně krásné, v čem se topíme, a kdy naše jediné přání je vrátit se zpět do dětství a znovu se schovat do toho láskyplného maminčina objetí. Ale i přesto všechno zlé, tu je vždy naděje na lepší zítřky. V to věřím!
Škoda, že ty jsi tu naději už neviděla, Marilyn.
Ups! Tento obrázek porušuje naše pokyny k obsahu. Před publikováním ho, prosím, buď odstraň, nebo nahraď jiným.
