V Hlavě

Autobusové vzplanutí (povídka)

Dívala se na něj. Zjistil to zcela náhodou, když svůj pohled přemístil z rychle plynoucí krajiny za oknem na své hodinky. Když to zpozoroval a jejich pohledy se na vteřinu střetly, rychle uhnula pohledem pryč.

Teď se pro změnu on díval na ni. Ani si jí nevšiml, když přistoupila a sedla si kousek od něho. Na hlavě měla bílou čepici s bambulkou, která krásně kontrastovala s tmavě nalíčenými očními stíny. Byla krásná. Jak to, že si jí nevšiml, podivil se sám sobě. Prohlížel si dívku jen pár sekund a pak sklopil zrak, aby si toho nevšimla.

Jenže ona si všimla. Její tváře dostaly jemný nádech rumělky. Věnovala mu další krátký pohled a dřív než se stačila podívat jinam, se jejich pohledy opět setkaly. Pousmál se. Ona si skousla spodní ret, ale ne tak aby to viděl, spíš jen tak lehce, možná trochu podvědomě.

Líbil se ji. Všimla si ho hned, když nastoupila. Byl něčím zvláštní, něčím jiný, ale nedokázala přesně určit, co bylo tím, co tak moc přitahovalo její pozornost. Přemýšlela, jestli i jemu běhají v hlavě podobné myšlenky o ní.

Byla spíš plachá, ale tentokrát, asi poprvé v životě, chtěla, aby ji někdo cizí oslovil. Chtěla, aby ten někdo byl on.

Znovu se díval na krajinu za oknem, teď ji ale nevnímal, místo toho přemýšlel o té blonďaté dívce, co sedí jen pár metrů před ním. Zuřila v něm válka dvou hlasů.

„Není divné ji jen tak oslovit? Však ji vůbec neznám."
„Jo, to bude určitě dost trapný."
„Anebo to aspoň zkusím?"

Pomalu začal sbírat odvahu. Přece jen, říkal si, pokud vystoupí na stejné zastávce, tak by to nějak šlo...

Vstal a došel směrem ke dveřím a chytl se rukou zábradlí. Po pár sekundách vstala i ona. Chtěla mu dát nějaký signál, nějak najevo to, že chce, aby ji oslovil. Její tep se zrychloval, čím blíž k němu byla. Zastavila se kousek od něho.

Paradoxně nás vždycky nejvíc prozradí, někdy dokonce i zradí chování našeho vlastního těla. Bylo tomu i teď u dívky. Natáhla ruku před sebe, aby se také chytla zábradlí, ale jako by ji nějaká přitažlivá síla táhla k jeho ruce. Už se ho skoro chytla, ale zlomek vteřiny předtím přece jen ucukla trochu do strany. Nebylo to ale dost na to, aby se jejich ruce nedotkly.

Dotek. Nejmocnější projev citů? Možná, kdo ví.

Dychtivě se na něho dívala. On se ale díval jinam. Byl si dobře vědom toho, že se jejich ruce dotýkají...

Toužila ho poznat.

On toužil poznat ji.

Každý ale stál na druhém konci propasti ticha. Propasti, kterou šlo překročit jediným jednoduchým slůvkem. Jediným odvážným slůvkem. Slůvkem „Ahoj".

Ani jeden však neměl odvahu udělat to, co je pro nás lidi tak přirozené, leč někdy i dost těžké, překonat svůj strach a udělat krok do neznáma...

Dveře autobusu se otevřely, oba pomalu vystoupili a rozešli se každý jiným směrem.