Tohle ještě není konec (pokračování 6 variant smrti)

Krev v ústech

Snědl si večeři. Umyl se a vyčistil si zuby, tak jako každý večer. Cítil strach. Ale co mohl dělat, věděl, že nemá smysl se skrývat, ale nevěděl, co dělat.

V domě žil jen se svým starším bratrem. Rodiče jim umřeli při autonehodě před dvěma roky. Bratr pracoval v nemocnici. Takže měl často noční směny.

On se niky nebál být sám doma. Nebál se tmy. Ale teď se bál. Bál se, že vrah pro něj příjde a dostane ho a teď byl bratr zase na noční.

Pomalými šouravými kroky šel do svého pokoje. Pevně zavřel své dveře a zavřel okna. Ulehl do postele a přikryl se.

Chvíli mu trvalo, než usnul, ale pak se mu podařilo usnout.

Neprobudil ho žádný hluk, nic takového, probudila ho krev v jeho ústech. Trochu ho to vyděsilo. Svým jazykem hledal ranku v puse, ale nic takového nenašel. Šáhl si na nos, ale z toho krev nevytekla.

„Ta krev není tvoje." Zašeptal chraplavý hlas.

On sebou škubl a rozhlédl se po svém pokoji. Skříň byla otevřená a nic v ní nebylo. Na podlaze také nic nebylo. Pak se podíval k oknu.

Záclony vlály. Okno bylo otevřené dokořán.

„Krev patří první ze sedmi."

„Kdo sakra jsi?!"

„Myslím, že to víš. Musíš zaplatit."

„Co? Ne! Ty nemůžeš být..."

Pak si to uvědomil. Jeho náhrdelník.....studil.

Chtěl utéct pryč, ale už bylo pozdě, příliš pozdě. Na jeho puse přistál polštář a bral mu veškerý vzduch z plic. On se bránil, ale neměl žádnou šanci. Vrah byl až moc silný a až moc odhodlaný.

„Zaplatíš svou daň." Zašeptal hlas a to byla poslední slova, co slyšel.

***

„Brácho! Je škola! Vstávej!" Vyběhl do schodů.

Zaklepal na dveře.

„Dělej! Chceš mít další problémy z pozdními příchody. Víš, jak to v tý tvý škole hrozně řešej. Dělej, vstávej."

Nic se z pokoje neozývalo.

„Brácho. Já to myslím vážně."

Otevřel dveře dokořán a úsměv mu z tváře zmizel, když to uviděl. Na posteli ležel jeho bratr. Na noze měl malou krvavou ranku, na zdi bylo napsáno 2/7, ale to nebylo všechno. Přistoupil blíž k posteli a odkryl polštář. Na tváři měl vyděšený výraz. Jeho oči byly strnulé. Takové skelnaté upírající se do bílého stropu jako by se dívaly skrze něj. Jeho ruce byly chladné a ztuhlé.

„Do háje! Co se to sakra stalo!" Snažil se ho oživovat, ikdyž věděl, že už je dávno mrtvý. Začal se dívat po bratrově pokoji. Nebylo tu nic neobvyklého. Nechápal, jak se sem někdo mohl dostat, dveře zamykali a věděl, že jeho bratr si okno zavírá a když se ohlédl tím směrem, okno bylo pevně zavřené bez náznaku nějakého poškození. Nechápal to. Kdo mohl zabít jeho bratra?

A taky si uvědomil další věc, teď už zbyl z rodiny jen on.

***

Pohřeb dvou mrtvých se konal v jednom dni. Policie nic nechápala. Jediná souvislost bylo krvavé číslo, nic víc. Nenašli nic víc, protože vrah si nechal dva řetízky jako trofeje.

Lidé byli tak nevšímaví a otřesení, že si nevšimli, že vrah stojí vedle hřbitova a sleduje pohřeb svých vlastních obětí. Na tváři vrahovi hrál hravý šílený úsměv. Oči se dívali s krutostí a zákeřností.

Vítr foukal, čechral všem vlasy, navál pár listů na nové hroby. A vrah si pískal temnou melodii, která byla tisíce let stará a vychutnával si ten hrozný srdcervoucí pohled.

***