Tohle ještě není konec (pokračování 6 variant smrti)

Je to moje vina

***

Věděli, že to příjde. A také věděli, že nemohli zabránit těm čtyřem smrtím. Neznali vraha, ale znali jeho krutost. Znali jeho nenápadnost. Věděli, že příjdou na řadu. Tušili to. Strach je stravoval každý den.

Byl mrazivý den. Studený vítr štípal na tváři. Ostatní lidé se zachumlali do šál a na ruce si dávali rukavice, ale ta dívka a kluk nebyli normální. Jejich život byl sečten.

Lidé kráčeli ulicemi. Kráčeli do práce. Všichni byli samozřejmě vedle z toho, že v jejich ulicích kráčí vrah, že si na ně někde počíhá a pak budou 5/7 obětí, ale museli pokračovat ve své každodenní práci. Museli jít a zvládnout denní šichtu.

Stromy se zprohýbaly větrem, který se do nich opíral. Vítr hlasitě hučel, skučel. Po chvíli začalo pršet. Ledové provazce vody vytvářeli louže na zemi. Pár lidí nemělo deštník, takže teď měli na tváři větrem připláclé mokré vlasy. Kráčeli studeným dnem rychle ke svému cíli, aby se mohli v teple usušit.

Oni neměli tak jasnou a brzkou smrt jako má ten kluk a dívka. Ona, sice je čekala, ale ne tak jako čekala tyto dva. Neměli na krku chladný nůž vraha, tedy většina z nich ne. Nešlapal jim na nohy temný stín vrahův. Necítili jeho chladný dech. Neslyšeli v dáli jeho řezavý děsivý smích.

Seděli v domě dívky, byli schovaní na půdě. Oba svírali nůž, ikdyž věděli, že je to zbytečné, že je to nezachrání, že je zabije.

„Neměli jsme se vracet."

„Nebylo výběru, víš, jak mluvila o tom hroucení."

„Ale teď se to taky stane a možná to bude i horší."

„Já vím. Já vím. Taky slyšíš ten smích. Je tady, je blízko, studí mě řetízek na krku."

„Slyšíš ten smích?"

„Já myslela, že to slyším jen já."

„Je mi to líto. Je mi to líto."

„To není tvoje chyba."

„Slyšel jsem celý příběh."

„Předtím jsem nic z toho nechtěla poslouchat, ale pak....mohla za to Rose a Jackob. Ty si za nic nemohl, chtěl si jí zachránit."

„Ale vše jsem zhoršil."

„To není pravda."

„Lituju toho....z celého svého srdce. Do smrti toho budu litovat...do smrti smrťoucí a dál. Zasloužím se být uvržen do temnoty. Všechno se rozpadlo, tedy spíše se rozpadne. Po naší smrti, příjde On. Všechno zničí, ale v podstatě to nebude jeho vina. Vina je na mých ramenech, vím to já, víš to ty. Mrzí mě to. Zasloužím si To Věčné vězení, zasloužím si vlastně něco mnohem horšího. Zasloužím si trpět úkrutnou bolestí. Kvůli mně zemřou miliardy lidí, zemře všechno živé. Všichni budou. Někdo umře dřív, někdo později, ale už tu nic nezbude. Jediné, co tu bude, bude jen temnota a hořký pach smrti. Všichni si asi tenkrát mysleli, jak je to „hrdinskej" čin, možná jsem si to dokonce myslel i já. Byl jsem blbec. Určitě existoval i jiný způsob, jak jí od tamtud dostat, ale já...ale já jsem...nemyslel. Byl jsem idiot. A to moje idiotství bude stát život všech."

„Nebyla to tvoje chyba. Byla to naše chyba. Udělali jsme chybu, když jsme tě neposlouchali. Byli jsme blázni. Neměli jsme do toho domu chodit."

„Není to jedno, šli by tam jiní lidé, když byste tam nešli vy. To já jsem to zpackal. Kvůli mně zemřou."

Začal foukat chladný vítr, jejich vlasy vlály. Oba ve stejnou chvíli pevněji sevřeli své nože.

„Víte, proč jsem tady." Zachraptěl řezavě vítr.

„Ty vaše nože jsou zbytečné. Spíše jsou pro vás přítěží." Nůž v dívčině ruce se najednou stočil a začal jí škrábat na zápěstí. Dívka sevřela k sobě oči bolestí. Pustila nůž.

Nůž se sám od sebe pohyboval, řízen větrem zanechával krvavé šrámy na dívčině těle. Dívka křičela. Kluk jí chtěl pomoc. Ale vítr ho strhl stranou.

***

„Kdy se to stalo?" Zeptala vyjeveně policistka, na polici byla nová, zatím nebyla zvyklá na to, co viděla před sebou.

Na podlaze půdy ležela dívka a chlapec. Oba na sobě měli nesčetně mnoho ranek. Krev z nich pořád vytékala. Krev stékala po dřevěných parketách a vytvářela tak louži.

Ale policistka nebyla vyjevena tou krví, byla vyjevena jejich výrazy ve tváři. Dívka měla velice vykulené oči, velmi vyděšené oči, ale za to ten kluk. Ten vypadal klidně, možná i smířeně, ikdyž to nebylo úplně poznat, protože mu chybělo jedno oko. Takže mu v obličeji zela prázdná oční jamka, ze které stékala krev.

Skoro si nikdo při tomto výjevu nevšiml nápisů, které byly napsány na bílou zeď, byly psány krví jako ty předešlé: 5/7 a 6/7.