Větší zlo

Mrcha

Byl naštvaný. Velmi naštvaný. Co si ta kráva o sobě sakra myslí? Takhle ho zesměšnit. Jeho! Naštvaně pochodoval sklepními chodbami směrem ke vstupu do své koleje a pod nos si mumlal všemožné nadávky. Status vždy perfektně upraven šel stranou. Košili měl rozhalenou téměř do poloviny hrudi, kravatu měl jen ledabyle přehozenou přes ramena a hábit za ním vlál, jak jej pevně svíral v ruce, když téměř probíhal hradem. V druhé ruce stále muchlal onen zelený papírek. Jakoby snad za to mohl on. Zavrčel heslo na portrét a vstoupil do společenské místnosti, kde se momentálně nacházela i velká část jeho spolužáků, kteří měli, stejně jako on, volnou hodinu před Obranou proti černé magii.
"Ty mrcho!" křikl na blondýnku, která seděla uvelebená v jednom z mnoha černých kožených křesel u krbu s knihou o černé magii a obraně proti ní položenou na klíně. Neobtěžovala se zvednout pohled modrých očí k nově příchozímu, který si to rázoval přes společenskou místnost směrem k ní. Pouze se pro sebe pousmála a otočila na další stránku. Tom zůstal stát těsně u ní. Tyčil se nad ní a mračil se. Hodně ošklivě se mračil. Několik lidí se instinktivně přikrčilo. Byli si jistí, že kdyby to bylo možné, létaly by z Tomových očí blesky, které by pomalu škvařily Elizabeth Gravesovou na uhlík. Naštěstí se to ale nemohlo stát, a tak byla údajná Grindelwaldova dcera stále naživu a nevinně se culila.
"Copak pro tebe mohu udělat, Tomášku?" vzhlédla k němu a sladce se usmála.  Tom pouze zaskřípal zuby nad zdrobnělinou svého jména a nijak ji raději nekomentoval, pouze hodil Elizabeth do klína zelený papírek.
"To je tvoje práce?!" položil jí hrubým hlasem jednoduchou otázku. Elizabeth vzala do ruky onen pomuchlaný papír a ušklíbla se nad vzkazem, který na něm doslova zářil.

"Možná," prohlásila neurčitě a natáhl ruku s vizitkou zpět k Tomovi. Ten si ji ale nevzal. Mírně se napřáhla a tvrdým, ale ne bolestivým úderem vyrazil Elizabeth lístek z ruky. Ten se snesl na zem těsně před krb, kde jen o vlásek unikl hladovým plamenům.

"Co si o sobě vůbec myslíš?"zavrčel Tom. Elizabeth se na chvíli na oko zamyslela.

"Že jsem lepší, než by si kdy mohl být ty,"  prohlásila po chvíli s vítězným úsměvem. Postavila se a něžně pohladila Toma po tváři. Natáhla se k jeho tváři, musela se postavit na špičky, aby dosáhla toho, co chtěla. Naklonila se k jeho uchu a zašeptala: "Jsi až moc předvídatelný." Raddle zůstal zaraženě stát na místě a na moment úplně zapomněl na všechno, co se stalo, když na jeho tváři přistál drobný polibek. Na světlé kůži po něm dokonce zůstal i červený otisk drahé rtěnky. Elizabeth už se nadále nezajímala ani o Toma ani o zbytek spolužáků přihlížejících celé situaci a společně s Eileen a Walburgou opustila společenskou místnost. 

Zmijozelská děvčata procházela se smíchem školními chodbami směrem k jednomu z mnoha nádvoří, kde se usadily vedle sebe na kamennou lavici.  Pršet přestalo už okolo poledne a mezi mraky se začaly objevovat první sluneční paprsky. Elizabeth pomalé vyjasňování viděla tak, že i slunce se s ní směje a přeje jí její úspěch. 
"Viděly jste ten jeho výraz? Byl jako leklá ryba. Nikdy bych neřekla, že ho tak rozhodí jedna pusa a ještě na tvář!" smála se Blacková skřehotavě. 
"Věděla jsem to. Tom Raddle se sice tváří jako velký chlap, který všechno ví, všechno zná a všude byl dvakrát, ale ve skutečnosti je to pořád malý zranitelný kluk," shrnula to Elizabeth, potěšená reakcí, kterou její malá sabotáž vyvolala. 

Ve společenské místnosti se mezitím nemluvilo o ničem jiném než o Raddlovi a Grindelwaldové. Elizabeth udělala ten pomyslný první krok a vyhlásila Tomovi válku. Zmijozel se téměř okamžitě rozdělil na dva tábory, na dvě vojska stojící na opačných stranách bojiště. A uprostřed toho všeho seděl Abraxas Malfoy vedle svého přítele Oriona Blacka a s pobavením sledoval všechen ten rozruch, který okolo panoval. Tom vzápětí po odchodu dívek také opustil prostor a zmizel v chlapeckých ložnicích.
"Tohle tedy  nebude nudný rok,"  zasmál se Malfoy, které celá ta scéna náramně pobavila.

"Nevypadá to na to," přitakal mu Orion.
"Neměli bychom jít za ním?" kývl Abraxas hlavou směrem k ložnicím.

"Možná. by to nebylo na škodu." Po chvíli se oba mladíci postavili a vydali se za přítelem do jejich pokoje. Opatrně zaklepali na dveře a když se dlouho nikdo neozýval, prostě vstoupili. V ložnici se na zemi válelo oblečení, několik knih a něco, co kdysi byl nejspíše hrnek nebo tomu podobné.  Uprostřed toho všeho stála postel, na které ležel Raddle, se zavřenýma očima ztěžka oddechoval a skřípal zuby.
"Já tu mrchu roztrhnu jako hada!" prohlásil a posadil se. Abraxas se zasmál a přisedl si k němu. "Ale no tak, příteli," poplácal ho povzbudivě po rameni, "uklidni se."
"Já jsem naprosto v klidu," uhradil se Tom rázně.
"To určitě," protočil očima Orion.