Větší zlo

Kletba

Astronomická věž, jediné místo i v noci zcela přístupné. Právě tu se jednu sychravou prosincovou noc sešly tři studentky Zmijozelské koleje. Seděly v kroužku a na podlaze mezi nimi ležely dosti podivné věci jako kuřecí kosti, srdce veverky, sůl, sedm jehel, mistička dřevěného popela, velká zlatá mísa, kousek černého hedvábí a spousta dalších věcí.
Všechny tři dívky sledovaly měsíc, který se ještě z velké části schovával za mraky, a napjatě čekaly, až se konečně ukáže v plné síle a zalije svým bílým světlem široké okolí. Jakmile se tak stalo,chytily se za ruce a začaly odříkávat: "Scientia non est, quac prologum potentia solidum est. Nox praesidium nostri." Všechny věci na podlaze mezi dívkami na krátkou chvíli zazářily jasným bledým světlem. To po chvíli zase zmizelo a dívky se pustily, aby mohly pokračovat ve svých úmyslech. Walburga vzala černou látku a položila ji do zlaté misky. Elizabeth mezitím pro jistotu znovu přečetla pracovní postup z knihy, kterou o několik dní dříve získala z knihovny. Když dočetla, zase ji odložila a natáhla se pro kuřecí kůstky. Vložila tři z nich na látku a k nim přihodila růžová poupata. Eileen mezitím nakrájela na pět drobných kousků veverčí srdce a následně je po jednom přidala do misky. Poté Elizabeth a Walburga najednou zasypaly vše solí a popelem. A míse to zajiskřilo, zaprskalo a poté vše vzplálo modrým plamenem. Všechny přísady zčernaly, některé se rozpadly. Do středu vzniklé směsi uložila Elizabeth křepelčí vejce a vše zabalila do hedvábí a vzniklý pytlíček zavázala kouskem lněného provázku. Ruku s pytlíčkem natáhla ke zbylým dvěma dívkám, které do něj postupně zapíchaly sedm jehel.

"Hotovo," vydechla posléze Elizabeth. Zlověstně se usmála a odložila pytlíček zase do misky.

"Může se zeptat, co to vlastně udělá, až mu to dáš?" vyzvídala Eileen.

"Uvidíš. Tohle, mé drahé přítelkyně, mě dostane na samotný vrchol a Raddla zadupe hluboko do země."

Následující den probíhal až překvapivě klidně. Až moc klidně vzhledem k nedávným událostem "zmijozelské války", které byly skutečně bouřlivé. Nejdříve Tomovi narostly uprostřed oběda oslí uši, ocas a dokonce i předkus. Jakmile se toho zbavil, dostala Elizabeth do spodního prádla nesmývatelný svědící prášek, za což si Zmijozel vysloužil hrnek čaje ochuceného špatně připraveným mnoholičným lektvarem, takže celý den chodil po škole a vypadal jako zkříženina Jeho a ředitele Dippeta. Za tento čin se Tom Elizabeth pomstil velice fikaně. Vyměnil jí šampon za depilační lektvar s pomalým nástupem účinku. Všechny vlasy Elizabeth vypadaly uprostřed návsi v Prasinkách. Celou vesnicí se tehdy ozval uši rvoucí jekot, když bezmocně sledovala, jak se její zlaté vlasy snáší do bílého sněhu. Panický záchvat uklidnil až smích, který uslyšela za svými zády. Nepatřil nikomu jinému, než právě Tomovi. Aniž by to chlapec čekal, tasila hůlku, otočila se a šlehla po něm ošklivou řezací kletbu. Zasáhla jej, naštěstí pro Toma, pouze do ramene, protože neměla moc času na to mířit. Okamžitě se okolo nich vytvořil kruh studentů, kteří jako na povel odstoupili do bezpečné vzdálenosti. Elizabeth přeměnila svou zmijozelskou šálu v černý špičatý klobouk, aby zakryla odhalenou kůži a namířila hůlku na Toma, který s bolestivým výrazem ve tváři svíral svou krvácející paži. Boj mezi nimi nakonec ukončil až profesor Křiklan, který právě vyšel ze Tří košťat.
Těď ale ani Tom, ani Elizabeth nic nepodnikali. Nijak se nehandrkovali, neprovokovali. Téměř se na sebe ani nepodívali.
"Tak tíživé je to ticho před bouří." poznamenal Orion směrem Abraxasovi. Seděli spolu na severním nádvoří bradavického hradu. Už měli po vyučování. Orion sledoval Elizabeth s Walburgou, které seděly na lavičce na druhé straně nádvoří a přemýšlel. Elizabeth už měla díky ošetřovatelce a jejím lektvarům na všechno své vlasy zpět. On i všichni jeho spolužáci měli stále ještě v živé paměti křik a nadávky, které se ozývaly z dívčích ložnic, když se Elizabeth poprvé viděla v zrcadle. Pravděpodobně teď ale čekala na Eileen, kterou i s Tomem zdržel Křiklan, a o něčem si povídala s jeho sestřenicí.

"Jak to myslíš?" zeptal se ho Abraxas, který měl na svém klíně usazenou velmi pohlednou blondýnku z Mrzimoru.
"Oba jsou dnes až moc v klidu. Ani Tom nepoznamenal nic jejím směrem. Něco chystají a ať už to bude cokoliv, bude to veliké. Možná u závěrečný úder nebo tak něco. A ten, kdo své plány uskuteční první, vyhraje." Abraxas se přestal věnovat svému nejnovějšímu úlovku a přesunul veškerou svou pozornost na Oriona. Jeho tvář získala velmi zamyšlený výraz. Bylo na něm vidět, jak mu postupně docházel význam Orionových slov. Po chvíli přesunul svůj pohled stejným směrem, jako koukal Orion, a to na Grindelwaldovou a chvíli ji pozoroval. Nic nenaznačovalo, že by se k něčemu chystala. Ovšem jen do toho okamžiku, než zaznamenala pozornost, kterou jí její spolužáci věnovali. Tehdy se na ně podívala a velmi zlověstně se usmála.

"A do háje. Víš, co má Tom v plánu?" zeptal se Abraxas. Orion jen zakroutil záporně hlavou. Neměl tušení, co chystal tom, ale věděl, nebo asi spíš doufal, že něco ano, protože Grindelwaldová byla očividně připravena uvést své plány do pohybu. A to velmi brzy, ne-li hned, jakmile se tu Tom objeví. 

A nepletl se.