Větší zlo

Panenka

Když opouštěla Elizabeth T. Lewisová londýnské nádraží, byla před ní dlouhá cesta, během níž mohla přemýšlet  všem, co se mezi ní a Tomem Raddlem odehrálo a co se bude dít dál. Seděla vedle své matky na zadním sedadle automobilu a mířila s ní do Cardiffu, kde na ně měl čekat její otec, a oni se odtud mohli dostat bezpečně domů. Elizabeth neměla ráda taková škatulata, ale i přes to svého otce hluboce obdivovala. Gellert k ní často mluvil a vyprávěl jí smyšlené příběhy o tom, jak jednou půjde v jeho stopách a čeho všeho pak dosáhne. A Elizabeth ho velmi pozorně poslouchala. Byla odhodlaná splnit veškerá očekávání, která do ní vkládal. Teď se ale do její mysli i srdce vkradla představa trochu jiné budoucnosti. Ani přes tu nádhernou iluzi spokojeného, rodinného života po boku jejího přítele se ovšem nehodlala vzdát otcem vštípené vidiny ideálního světa. Jejím posláním bylo vytvořit ho. Ale Tom... Lákalo ji to. Obyčejný život, veranda, bílý plaňkový plot, taková ta idealistická představa. Bylo to směšné. Nechápala, jak na něco takového přišla, vždyť takový život by byl nuda. Z přemýšlení nad takovými věcmi ji vytrhla její matka, když ji oslovila.

"Lizie, kdopak byl ten chlapec?" zeptala se jí bez okolků. Elizabeth její náhlá otázka nepřekvapila. Čekala, že se zeptá, a protože byla její matka Američanka, tak prostě byla jak se patří přímočará. Nikdy nechodila zbytečně okolo horké kaše. Dívka se na ni otočila a trochu zlověstně se usmála.

"To kvůli němu si nepřijela na Vánoce domů?"  položila jí další otázku a zamračila se, když jí její dcera odpověděla jen pouhým pokrčením rameny.

Elizabeth se zasmála a odpověděla: "Dalo by se říct." Pohled, který jí matka věnovala se jí opravdu nelíbil. Byl to ten pohled Já vím, jenž Elizabeth skutečně neměla ráda. Pokaždé, když se tak na ni dívala, připadala si jako malé dítě.

"Nezmínila se, že sis našla chlapce," upozornila ji.

"Nějak na to prostě nebyl čas," zasmála se Elizabeth, za což schytal lehký pohlavek.

"Tak, co je to za chlapce?" Elizabeth nedělalo problémy, svěřit mámě, jakého chlapce si našla. Řekla jí o jeho zájmech a pokrocích v černé magii i o tom, že je Zmijozelův dědic, vynechala jen jednu jedinou informaci, že to není čistokrevný kouzelník. Američané sice byli  o dost tolerantnější než Britové, ale ani tak by jí to asi neprošlo. 

V Cardiffu na ně už čekal největší černokněžník své doby, tak jak bylo v plánu. Jistě, že neměl svou skutečnou tvář. To by byla sebevražda. Měli však tajné znamení, díky kterému ho jeho manželka a dcera poznaly. Krátké smeknutí klobouku a rozhlédnutí se třikrát po okolí jim prozradilo, že je to on. Elizabeth muže v dlouhém hnědém kabátu radostně objala. Gellert si ji přitiskl k hrudi. Jeho jediná dcera mu chyběla. Byl rád, že už je konečně zase u něj, i když ho hlodal pocit nejistoty. Jeho postavení nebylo zrovna nejlepší a on doufal, že svou ženu a dceru se mu podaří udržet dál od všeho dění. Vzal obě své drahé a vrátili se spolu domů. Elizabeth na otci poznala jeho trápení. Četla noviny, takže věděla, co se dělo okolo něj. Znepokojilo ji to, to ano, ale byla si jistá, že její otec, který byl od malička jejím hrdinou, se z toho opět dostane, aniž by ho chytili. A i kdyby ho chytili, nebudou ho mít v hrsti dlouho. Gellert a jeho žena Annabeth si ale byli jisti, že je v jejich domě ve Vermontu nikdo nebude hledat. Nikoho by to ani nenapadlo. To místo přímo vybízelo ke klidu, míru a pohodě, ne jako místo, kde se skrývá nejhledanější kouzelník světa. Farmářská usedlost uprostřed vermontských lesů byla teď v červenci v obležení nejrůznějších květů. Byla jako vystřižená z obrazu dávného mistra. Zde mohl Gellert zase být sám sebou.

"Takhle vypadáš líp," prohodila Elizabeth jen tak mimochodem, když vzal na sebe zase svou vlastní podobu. Pod světlým knírkem kouzelníka se roztáhl šibalský úsměv. "Tak jak bylo ve škole?" zeptal se a vzal svou dceru kolem ramen. 

Když si vybalovala věci ve svém pokoji v podkroví kamenného domku, narazila ve svém kufru na fotografii, kterou si na Tomovi vynutila. Usmála se na ni a vytáhla ji. Pak si možná řekne rodičům o rámeček, zatím ji ale odložila na stolek. Za ní se ozvala rána. Otočila se za zvukem.

"Ezekieli, co to tam děláš?" okřikla kocoura, který si to vykračoval po stole, kde stál velký domeček pro panenky. Elizabeth si s ním už samozřejmě nehrála, ale zakázala, aby s ním někdo hýbal. Dostala ho od táty a nadevše ho milovala. Byla to přesná napodobenina jejich domu. Elizabeth to místo hodně chybělo. Měla na něj nádherné vzpomínky. Ezekieli se teď ale povedlo shodit huňatým ocasem jednu z porcelánových panenek na podlahu. Elizabeth vzala kocoura do náruče a odnesla ho na postel, kam ho položila. Zvíře se uvelebilo na měkkém pleteném přehozu a sledovalo paničku, jak zvedá ze země malou holčičku se světlými vlásky, oblečenou v bílých šatičkách. Naštěstí se panence nic nestalo, pád přežila bez jakékoliv újmy. Zadívala se jí do tváře. Vypadala jako ona sama. A rozhodně to nebylo náhodou. Byla udělaná podle ní. Stejně jako měly zbylé dvě předlohu v jejích rodičích. Vrátila panenku zpět na její místo do dětského pokoje. V tu chvíli všechny  panenky ožily. Milovala to kouzlo. Domeček byl začarovaný, aby ukazoval, kde právě jsou jeho obyvatelé a co dělají. Díky tomu viděla, že její otec jde zrovna nahoru po schodech, k jejímu pokoji.