Větší zlo

Epilog

Tmavým pouze jediným svícnem stroze osvíceným salónem velkého starého venkovského sídla se ozývaly pouze dva klidně dechy. Čas od času zaznělo klapnutí vyvolané tvrdým dopadem stříbrné figury do dřevěné hrací desky. U velkého okna, za kterým se rozkládala do noční tmy zahalená zahrada, seděli ve dvou křeslech kouzelníci, kteří již celých deset let  terorizovali Anglii. Tom Raddle, obávaný lord Voldemort, zadumaně shlížel na rozehranou šachovou partií. Analyzoval situaci, která nastala, a přemýšlel nad svým dalším tahem. Pak po dlouhých minutách konečně natáhl ruku a přesunul jednoho z jezdců na jeho nové místo.
"Šach," řekl, když se figurka dotkla desky. Zvedl oči ke svému protivníkovi a čekal, co udělá. K jeho překvapení se mu ale Elizabeth pouze zahleděla zpříma do hnědých očí a zle se usmála. Jen na moment uhnula pohledem, aby vzala do ruky královnu a táhla. Postavila ji a znovu se podívala na Toma.

"Šach mat," prohlásila s vítězným úšklebkem.   Kouzelník překvapeně zkontroloval šachovnici. Doufal, že to není pravda. Bohužel byla.

"Jak to děláš?" zeptal se potěšené se usmívající Elizabeth. Nic mu na to ale neřekla, pouze pokrčila rameny.

"Musíš víc přemýšlet," rýpla si nakonec. Nemohla si to odpustit. Vzala do ruky svou sklenku s červeným vínem. Láhev si společně otevřeli, aby si mohli ještě před samotnou hrou přiťuknout na oslavu svých úspěchů, které je opět o kousek posunuli k vládě nad světem. Nebyl to však jediný důvod. Dnes večer to bylo přesně šest let od okamžiku, kdy navždy spojily své životy. Elizabeth byla více než jen překvapený, když jí Tom po jedné schůzi smrtijedů navrhl, aby se vzali. Nečekala by od něj takový krok, ale přijala. 

Za těch šest let, které uběhly od doby, kdy si řekly své ano se v jejich životě událo mnoho věcí. Kromě těch, o kterých všichni věděli, tu byly i ty, o kterých se svět měl dozvědět až za více jak třicet let. Elizabeth Tomovi za tu dobu porodila celkem tři děti. Dvě dívky a chlapce. Nejmladší Anthea Valerie přišla na svět teprve před dvěma lety a osmi měsíci. Elizabeth však tvrdila, že nikdy neviděla Toma šťastnějšího než v okamžiku, kdy se jim narodil jejich jediný syn Nathaniell Alexandr Raddle, i přes to že už v té době měli roční dcerku Alesii Margaret. Tom se tehdy tvářil tak hrdě, když zjistil, že je to chlapec. Od prvního okamžiku ho miloval a byl ochotný mu snést třeba i modré z nebe. Ostatně jako všem svým dětem. Teď byly Nathanillovi čtyři a byl to velice živý klučina, kterého dokázal zkrotit pouze Tom. Co se naučil chodit, tak běhal, co se naučil mluvit, tak křičel. Elizabeth byla opravdu unavená, byla tedy ráda, že má dnes alespoň chvilku času. O děti se stará chůva a ona má Tom o dlouhé době jen pro sebe, i když jen na chvíli. 

Tom měl na dnešní noc naplánovanou velkou akci. Proto se okolo půl desáté rozloučil se svou ženou vášnivým polibkem a společně se svými nejvěrnějšími odešel. Nechal zde několik smrtijedů, aby chránili jeho rodinu, a přemístil se do Londýna. Elizabeth ho vyprovodila a zamířila do druhého patra, zkontrolovat děti, které měla chůva o osmi večer uložit do postelí. Naklonila se nad každé z nich a společně s pusinkou na čelo jim věnovala i přání dobré noc, i přes to že už všichni tři tvrdě spali. Odešla do ložnice, svlékla si černé šaty a přeš stejně tmavé negližé si přetáhla pouze zářivě žlutý župan. Tenká látka jemně objala její tělo a sahala až k zemi. Usadila se na postel, přikryla si nohy peřinou a natáhla se ke svému nočnímu stolku, kde na ni čekala rozečtená kniha. 

V tichosti s knihou relaxovala však pouze dvacet minut. Ze začtení ji vytrhl podivný hluk z přízemí. Překvapilo ji to. Odložila knihu a raději se tam šla podívat. Věděla, že její ochranka je na svých místech, ale ten hluk se jí nelíbil. S bezovou hůlkou, kterou jí ještě před velkým bojem s Brumbálem svěřil její otec, v ruce pomalu scházela schody  naslouchala. Najednou z jednoho temného koutu haly vyletělo kouzlo a neomylně mířilo přímo k ní. Odrazila jej a schovala se za roh. Chvíli bylo ticho. Opatrně vykoukla a byla ráda, že jí další kletba neurazila nos. I tak se ale ušklíbla, útočník jí totiž tímto svým zbrklým krokem ukázal, kde se skrývá. Při dalším nahlédnutí už tak mohla poslat vlastní kouzlo jeho směrem. Muž schovaný ve tmě ji nestihl vykrýt a musel před ní uskočit. Jediný jeho úniková cesta vedla přímo do širokého pruhu měsíčního světla, které procházelo velkým oknem nad vstupními dveřmi a osvítilo tvář nezvaného hosta. Elizabeth se postavila, záda rovná jako svíce, na vrchol schodiště a pohrdavě shlížela dolů.