Why him ?!

Bonusový díl

Slyšela jsem policii.

Nemohla jsem se hýbat. Myšlenky přeházené, nenávist a láska dohromady. Klepala jsem se zimou.

Ležela jsem vedle jeho mrtvoly. Jak moc jsem chtěla, aby to byl jen sen..

Chtěla jsem se znovu probudit a jít za ním. Užít si s ním den a usnout u něj v náručí.

Ještě naposledy jsem chtěla pocítit tu lásku, kterou mi ze začátku opětoval.

Brečela jsem. Trásla se. Nemohla dýchat.

Do pokoje vtrhla policie.

"Tady je to." křikl jeden z nich, potom co spatřil krev, jeho a mě. "Slečno jste v pořádku?" zeptal se i přes tu kaluž krve mezi mýma nohama.

Nedokázala jsem mu odpovědět, a tak jsem zavrtěla hlavou jakože nejsem.

Zvedl mě. Upustila jsem pistoli a on se lekl.

"Kde je sakra to lůžko?!" zakřičel. "Už ho nesou pane." ujistil ho druhý policista. Bylo jich plno. Po celém domě.

Naložili mě do sanitky a odvezli do nemocnice. Vyšetření si nepamatuju. Asi jsem musela omdlít.

Probudila jsem se až na pokoji. "Slečno Goode, víte kde jste?" zeptala se mě sestřička, když mi vyměnovala kapačku.

"V nemocnici." zachraplala jsem. "Správně. Bolí vás něco?" kdyby mě nic nebolelo, asi tady nejsem.

"Všechno." šeptla jsem. "Máme policii informovat o vašem zdravotním stavu. Jestli jste dost v kondici na výslech. Zatím jim řeknu, že nejste." usmála se na mě.

To dělá na všechny pacienty. Jenn chtěla, abych se cítila jako výjimka.

Kývla jsem a ona odešla. Měla jsemm na sobě pár obvazů, tu kapačku.. Ani nevím, jestli mě třeba operovali nebo co mi dělali.

Ležela jsem asi na stardartním pokoji, jako JIPka to nevypadalo. Na vedlejší posteli nikdo neležel.

Skoro jsem nemohla dýchat. Nevěděla jsem, co si mám myslet, co dělat..

Co se mnou udělaj? Půjdu do vězení?

Ani nevím, jestli si pamatuju všechny detaily.

Snažila jsem se si vzpomenout na všechno důležité.

"Musím jí ihned vidět!" křikl někdo z chodby. Ten hlas.. Je mi strašně povědomý, ale nemůžu přijít na to, kdo to je.

"Paní, není na tom zrovna nejlíp." řekla sestra, která tu předtím u mě byla.

"Jsem její matka proboha!" zakřičela znovu. Jasně, máma to je. Dveře se rozrazili a v nich stála. Zmatená, rozhořčená, do krve nasraná a starostí přeplněná.

"Ell, co se to sakra stalo..." vyhrkla ze sebe. Měla slzy po tvářích, rozhodně už brečela.

"Volali mi do práce.. Kdybych s tebou dneska zůstala doma, nic by se nestalo." vzlykala. "Nevyčítej si to. Možná by tě zabil." řekla jsem. "Chci být u výslechu jasný?" chytla mě za ruku. "Jestli ti to dovolí, já nejsem proti." usmála se na mě. Tenhle úsměv byl taky falešný. Zakrývala tím obavy.

Ale já se usmála taky. Úsměvem jsem zakryla bolest, strach, úzkost, ztracenou lásku.. Všechno.

"Bude to dobrý zlatíčko." políbila mi ruku. Brečela.. Já už ani brečet nemohla. Nevím, jestli to bylo z nedostatku vody nebo z bouřky emocí.