I'll break your heart (HPFF Dramione) √

Část 19

Draco:

Zaklepal jsem na dřevěné dveře ve sklepení a čekal ,jestli mě někdo pozve dál. Koukal jsem se kolem sebe na obrazy, které byli zataženy rudými závěsy. Bylo slyšet hlasité chrápání, viděl jsem závěs, který se lehce zvedal. Dveře se najednou otevřely a v nich stál Snape. Jako vždy se na mě koukal s kamenným výrazem a lehkou nadřazeností v očích.

,,A pane Malfoyi. Čekal jsem, že za mnou brzy příjdete,'' řekl a trochu odstoupil, abych mohl vejít dovnitř. Prošel jsem beze slova okolo něj do jeho kabinetu. Všude na policích byli různé lektvary. Některé jsem znal a některé zase ne.

,, Super a teď. Proč jsem vlastně přišel. Našel jsem lektvar, ale nemám jisté," na chvíli jsem se zamyslel, co mám použít za výraz ,, prostředky." Snape měl svůj kamenný, nicneříkající výraz. Ale poté se stalo něco, co jsem vůbec nečekal. Snape se pousmál. Zvedli se mu koutky úst. Sám jsem tomu nemohl dlouhou chvíli uvěřit.

,, Skvělé Malfoyi," řekl a lehce- spíš se jen dotýkal dlaněmi- tleskal. Protočil jsem oči. Neměl jsem ani chuť, ani čas a ani náladu,abych poslouchal a díval se na něj jak si ze mě utahuje. Založil jsem si ruce na prsou a čekal až se přestane předvádět. Po chvíli jsem se toho opravdu dočkal.

,,A jaký lektvar to je?''zeptal se s nepěkným ušklebkem na tváři. Z brašny, kterou jsem měl sebou jsem vytáhl onu knihu a otevřel jí na založené stránce a podal knihu onomu profesoru. Ten si jí ode mě převzal a zamyšleně do ní koukal.

,,Dobře,ale vy ho dělat nebudete,'' chtěl jsem mu skočit do řeči,ale zvedl ruku a dále pokračoval ,,protože by se mohlo stát něco nemilého a ostatní, by se začli ptát,'' dokončil svůj dlouhý a velmi nudný monolog. Založil jsem ruce na prsou a znuděně jsem se na něj díval. Super. On to udělá a přivlastní si slávu,ale čí to byl nápad? No samožřejmě, že můj a co? Koho to zajímá? No přeci nikoho. Povzdychl jsem si a užuž chtěl jít pryč,když mě jeho ruka zastavila v cestě.

,,Ne tak rychle potřebuju,abyste mi tedy něco zkontroloval,'' ušklíbl se nehezky Snape. Jakmile jsem viděl ten jeho obličej už se mi pro něj nic dělat nechtělo. Ale musím pokud chci ten lektvar.

,,Ano? Profesore?!'' odsekl jsem a díval se na něj s největším odporem, co jsem v sobě našel.

,,Musíte se podívat na tu rozplývavou skříň v komnatě nejvyšší komnaty,''

,,Ten starý krám?! Nefunguje. Zkoušel jsem to,'' skočil jsem mu do řeči a zvýšil jsem hlas. Snapeův výraz v obličeji se změnil v dosti naštvaný.

,,Prostě se na to podíváte znovu. A bez odmlouvání,'' řekl mi a já prokroutil oči.

,,Už můžu jít?'' raději jsem se zeptal. Snape si jen povzdychl a tím jsem pochopil, že už můžu jít. Otočil jsem se a vyšel z toho pitomého kabinetu. Proč po mě chce, abych se podíval na ten krám? Vlastně je to jedno, hlavně, že dostanu ten lektvar. Okolo mě prošlo spoutu žáku, když jdu do naší společenské místnosti a bylo mi upřímně fuk, když na mě všichni upírali své nenasitné pohledy. Chtěl jsem všem něco říct, ale stejně by to bylo k ničemu. Řekl jsem heslo a vešel do společenské místnosti a sedl si na zelenou pohovku. Koukal jsem se do krbu naproti mě a na hypnotizující plameny v něm. Byl jsem tak omámený, že jsem si ani nevšiml, že si vedle mě někdo sedl. Lekl jsem se, když na mě po chvíli někdo zaklepal. Otočil jsem na něj hlavu a uviděl Goyla.

,,Co chceš?"zeptal jsem se ho o trochu nevrleji než jsem původně zamýšlel. Goyle se podíval na své ruce a potom opět na mě.

,,Promiň jen jsem zkusil jestli reaguješ," odpověděl mi a podíval se zase na ty své buclaté prsty. Zhluboka jsem se nadechl a vydechl, abych ihned nevybuchl. Po chvíli jsem se prudce zvedl a Goyle na mě upřel zmatený výraz.

,, Zvedni se a pojď za mnou!" Přikázal jsem mu a on se začal vysunovat z gauče. Nečekal jsem na něj a rovnou mířil do komnaty nejvyšší potřeby. U zdi v sedmém patře jsem se zastavil a koukal do zdi. Byla to skoro úplně normální zeď jako všechny okolní zdi v hradě, ale tahle byla prostě výjimka. Zavřel jsem oči a představoval si, co nejvíc potřebuju. To, co jsem potřeboval byl klid a nevěděl jsem, že jsem nebyl jediný.

Hermiona:

Nějakou tu chvilku jsme byli u Hagrida a povídali si, ale když se začalo stmívat, bylo načase odejít. Nijak jsem ani nedávala pozor o čem se zrovna bavíme. Byla jsem mimo. A to celou dobu. Pořád mi vězel v hlavě. Nechtěla jsem na něj myslet. Taky, proč, že jo? Nemám sebemenší důvod. Nemůže se mi líbit. Nechci k němu nic cítit. Nějakým způsobem jsem ztratila Harryho a Rona při cestě do Nebelvírské společenské místnosti a tak jsem se rozhodla jít úplně někam jinam. Potřebovala jsem klid a ten skoro nikde není až na jednu místnost, o které ví jen hrstka lidí. Komnata nejvyšší potřeby v sedmém patře.

Lehla jsem si na velký gauč a koukala se na tmavě zelený strop. Takovou barvu jsem si představovala v Zmijozelské společenské místnosti. Konečně jsem mohla v klidu přemýšlet o mých citech k Dracovi. Zavřela jsem oči.

Mám ho ráda? Nevím. Chci s ním něco mít? Taky nevím. Líbí se mi? Rozhodně ano. Líbí se mi, když mě líbá? Na sto procent ano. Schvaloval by mi ho vůbec někdo? Nikdo a nikdy v životě. Mám ho ráda? Ano. Miluju ho? Myslím, že ano.

Cítí ke mně to samé? Zamyslela jsem se. To vůbec nevím. Nikdy mi nic neřekl ani nenaznačil. Zaslechla jsem vzdálené kroky. Otevřela jsem oči a prudce vyskočila z gauče. Z kapsy mého nebelvírského pláště jsem vytáhla hůlku a pomalu šla ke zdroji kroků. Snažila jsem se pomalu a tiše našlapovat. Všude byli vysoké krabice, skříně nebo prostě obří hromady věcí. Jiné kroky byli stále blíž a mě se rozklepaly kolena. Křečovitě jsem držela hůlku až mi zbělali klouby prstů. Kroky byli stále hlasitější a hlasitější.Byli blízko mě. Zastavila jsem se a čekala. Stála jsem vedle velké staré skříně a poslouchala kroky blížící se ke mně. Byla jsem připravená ke kouzlu. Z rohu vyšel Draco. Celá jsem zapomněla k čemu mi je ten kus dřeva v ruce. Pravá ruka s hůlkou mi spadla podél těla. Koukala jsem se do těch modrých očí a nevěděla, co říct. Jen jsem stála s otevřenou pusou. On se na mě tázavě díval. Potom se ohlédl za sebe a zpět na mě. Ústy naznačil ''Promiň''.

,,Mdloby na tebe,'' zakřičel a potom jsem se propadla do ztracena.

-----------------

Po asi půlroční pauze je tu nový díl. Konečně!! Po dlouhé pauze jsem něco sepsala a všechno si srovnala v hlavě. Určitě za to můžou vaše ohlasy. Chci vám všem poděkovat. 12K. To je neuvěřitelné a strašně mě to těší. A chci vám oznámit, že už bude jen jedna další kapitola a potom epilog. Rozhodla jsem se tak při té pauze, že nevím jak dál a chci to ukončit, takže tak. Do Vánoc nebo nového roku bych to chtěla mít za sebou.

Hope u enjoy it a ještě jednou vám děkuji. Jste zlatí a bez vás by tento příběh nebyl takový jaký je.