První den školy
Před školou postávalo pár skupinek lidí, kteří si mě podezřívavě prohlíželi. Nikoho z nich jsem neznala, o to to bylo podivnější. Na chodbách bylo poměrně prázdno, bylo ještě moc brzo, ale i tak jsem se rozhodla zkusit štěstí a po té, co jsem si ve třídě odložila svojí tašku, šla za ním. Celé léto jsem strávili spolu, ale včera se neozval. Vyšla jsem že třídy a jako první vyrazila k vchodovým dveřím, kde pořád stály skupinky lidí. Tak tady není, jak je vidět. Obešla jsem pár míst, ale nikde nebyl.
,,Nedělej si těžkou hlavu, však on se ukáže." Říkala jsem si.
Po dvou hodinách klábosení naší třídní o tom, jaké jsme měli prázdniny, jsme mohli jít domů. Přála jsem si, abych ho potkala, musím ho potkat...
Ze školy se hrnuly davy lidí a už vlastně ani nevím kolik z nich mě zdravilo. Musela jsem vypadat jako totální idiot, když jsem tam tak nehybně stála a na všechny zírala.
,,Tak jdeš nebo ne?" Zeptala se mě Annie.
Nechtěla jsem. Nemohla jsem. Ale vypadlo že mě úplně něco jiného.
,,Jo jo, jasně, už jdu. Jen jsem zkoumala naše nové tváře."
Ach bože.. to jí prostě nemůžu říct pravdu? Jsem zbabělec. Ale bála jsem se, jak by na to reagovala.
Celou cestu jsem měla nutkání pořád se koukat za sebe nebo do mobilu. Annie na mě jen tak podivně koukala, ale nepřestávala vyprávět svůj příběh z prázdnin. Nechtěla jsem jí to kazit, ale opravdu mě nezajímalo, že byla s rodinou támhle a já nevím co, takže jsem jenom přikyvovala a občas se na ni podívala, aby to vypadalo, že poslouchám.
,,A co ty?" Zeptala se mě.
Měla jsem štěstí, že zrovna v tu chvíli jsem dávala pozor.
,, No já skvělý, celé prázdniny jsem si moc užila. Škoda, že už jsou za námi..."
Nechtělo se mi rozvádět, že jsem byla s tím nejúžasnějším klukem a že ho mám hrozně ráda a takový ty věci okolo, vlastně jsem jí nikdy nic takového neříkala, tak proč bych měla začínat zrovna dneska?
,,Ale povídej ještě ty, máš mnohem víc zážitků, určitě jsi mi ještě všechno neřekla."
Annie začala vyprávět další z jejich zážitků a já si přála, abych už byla doma.
Po rozloučení jsem si do uší zastrčila sluchátka. Moje nálada byla ale mizerná, tím pádem jsem přepínala každou písničku, která zrovna hrála.
Měla jsem hlad a doma skoro nic nebylo. Doufala jsem, že mamka přinese nějaké jídlo, takže jsem si sedla k televizi a čekala na ní.
Najednou mi zazvonil telefon. V tu chvíli, jakoby mi vybouchl celý žaludek, tak hrozně jsem chtěla, aby to byl on...
ZAJDEME VEN?
JESMIN.
Jesmin, jenom Jesmin... Kamarádka přes vztahy, všechno ví.
Přemýšlela jsem... Buď s ní půjdu ven a svěřím se, nebo budu doma čekat na smilování, než přijde oběd. Ale teď potřebuju být sama, všechno si promyslet. Na druhou stranu bych jí nemusela říkat nic a mohla bych se trochu odreagovat, vždyť se zase tak moc nestalo... Jsem jenom kamarádi, co na tom, že se jeden nebo dva dny neozve?
Nakonec jsem se ale stejně rozhodla zůstat doma. Byla to chyba, já vím, ale prostě jsem to tak cítila.
Po obědě jsem se rozhodla odreagovat po svém a pustila si film. Bylo kolem sedmé večer a to je čas, kdy chodím běhat. Pomáhá mi to provětrat si hlavu a srovnat si myšlenky, většinou se soustředím jenom na dýchání a na hudbu v mobilu. Hodně mi to pomohlo, vrátila jsem se po hodině domů úplně spocená a udýchaná. Jediné, na co jsem měla sílu byla sprcha.
Bála jsem se podívat do zpráv...
Buď tam ta zpráva bude nebo ne, přece na tom nic není, ber to v klidu, je to dobrý...
Ale nebylo, byla jsem fakt nervózní. A když mi napíše, mám mu odepsat hned, nebo počkat? A když mi nenapíše, mám mu znova napsat? Naposled, co jsem mu napsala, bylo předevčírem večer, asi by bylo divné mu zase psát, vypadala bych jako stalker ne?
Nechala jsem toho, žádná zpráva nepřišla a já šla raději do postele.
Poslední dva měsíce neusnu jinak, než se sluchátky v uších.
Dneska jsem usnula až ve dvě ráno.
