Chtěl naši konverzaci rozvíjet, ale oba jsme po chvíli pochopili, že vlastně není o čem si povídat.
Do školy se mi vstávalo těžko, protože jsem zase nemohla usnout. Ani běhání včera se nekonalo, protože mi nějak nebylo dobře, takže jsem byla unavená opravdu minimálně.
O prázdninách to bylo tak skvělé, chodila jsem spát, kdy jsem chtěla a vstávala taky. Kde jsou ty časy...
3. Den ve škole a už jsme se pomalu začínali učit. I když to byly většinou seznamovací hodiny s učiteli, museli jsme vynaložit přece jen trochu víc soustředění. O velké přestávce jsem byla úplně grogy, usínala jsem na lavici a každý, kdo kolem mě prošel se mě ptal, jestli jsem v pohodě.
Najednou jsem ale uslyšela hodně povědomí hlas. Zvedla jsem hlavu, což jsem u většiny nedělala. Byl to on. Nevěděla jsem, co odpovědět. ,,Ne, nejsem v pohodě, kvůli tobě jsem celou noc nespala ty blbče. " Mi připadalo až moc. Navíc jsem vlastně ani neměla důvod na něj být naštvaná.
,,Jo v pohodě, jen šíleně unavená." Nakonci jsem se neplánovaně trochu pousmála. Jeho obavy byly vidět z jeho očí a mě to dojalo, ale nechtěla jsem to dávat moc najevo.
,,To mě mrzí, " no jasně, jeho obvyklá odpověď, asi to myslí vážně, ale říká to až moc často, ,, můžu nějak pomoct? "
Vážně jsem už nevěděla, co mu na to mám pořád odpovídat, vždyť je jasné, že mi jaksi pomoct nemůže. ,, Možná kdybys odsud vypadl..." Pomyslela jsem si. Ale vážně jsem to myslet nechtěla, chtěla jsem, aby zůstal...
,, Asi ne, to bude dobrý, o nějaké hodině to dospím." Snad se mi to povedlo.
Usmál se. ,, Půjdeš si se mnou povídat?" Podíval se směrem na chodbu. Chápu, že nechce být mezi takovýma dementama, co máme ve třídě.
Souhlasně jsem přikývla a pomalu se zvedala, když v tom začalo zvonit. ,,To je ale smůla co? " Sarkasmus byl dneska mým oblíbeným, ale byla jsem zticha a jen se na něj dívala. Nevypadal, že by ho to nějak mrzelo, ale do hlavy mu nevidím.
,,Tak někdy jindy. Ahoj." Ani jsem nedoufala, že ze sebe něco vypraví.
Já se zmohla jenom na ahoj.
O hodině jsem se snažila co nejvíc soustředit, abych nemusela myslet na ten rozhovor. Bylo na něm něco zvláštního. Po hodině se mě Annie, která si všimla, že se něco stalo, zeptala, jak to probíhalo. Byla jsem ráda, že jsem jí mohla říct pravdu, že vlastně nemělo co probíhat, protože jsem si řekli pět vět.
Domů se mi vůbec nechtělo, rozhodla jsem se strávit pár hodin v knihovně. Čtu ráda a vybírání knih mi zabere víc času, než komukoli jinému, koho znám. Občas doufám, že v knihovně poznám nějaké kluka, který se nezajímá jenom o fotbal a holky, bohužel nikdo takový neexistuje.
Bylo sedm, úplně jsem ztratila pojem o čase. Měla jsem 3 zmeškané hovory od mamky. Musím domů. A to rychle.
