Pondělí ráno... Snad nemůže být nic horšího!! Včera jsem asi do dvanácti v noci dodělávala projekt do školy a jsem úplně, ale úplně grogy, navíc ještě pořád doznívá sobotní noc.
Tak to jsem zvědavá, jestli že sebe dneska udělám člověka. Pomyslela jsem si při prvním pohledu na sebe do zrcadla. K snídani jsem si dala ovocný čaj s medem a kousek bábovky, kterou jsem si vzala i na cestu, protože kvůli mé únavě jsem vůbec nestíhala.
Vyběhla jsem zběsile z domu na zastávku. Zase mi ujel bus!! To je vážně skvělý. Na zastávce nebyla ani noha a já si začala podupávat do rytmu písničky, která mi hrála v uších.
Nějak jsem ztratila pojem o čase a když konečně přijížděl autobus, zastávka byla plná. Zahlédla jsem jednu známou tvář. Teda známou... Vidím ho každé ráno, ale nikdy jsme se nepozdravili nebo tak.. Ani nevím jeho jméno. Má tmavé husté vlasy a světlé oči, asi stejně starý jako já. Abych řekla pravdu, už mockrát jsem přemýšlela, že ho pozdravím a začnu se s ním bavit, ale jsem moc velký zbabělec.
Do školy jsem dorazila při zvoněním. Annie si že mě zase utahovala, že jsem přišla pozdě, to fakt miluju... Jakoby se jí to nikdy nestalo.
Každý konec hodiny pro mě byl utrpení, protože jsem očekávala, že HO uvidím na chodbě, nebo potkám na obědě. Seděl tam se sluchátky v uších, nevnímal svět a byl dost zamýšlený. Když jsem procházela kolem, chtěla jsem udělat nějaký ten vtípek, ale nakonec jsem na sebe upozornila tím, že jsem mu na hlavu položila svou ruku. Podíval se na mě a já se usmála, úsměv oplatil a zase se vrátil do své země nezemě.
Cítila jsem jeho pohled v zádech, měla jsem obrovské nutkání zvednout se od stolu, vzít si tác a sednout si k němu, ale Annie by se to asi moc nelíbilo. A možná by se to nelíbilo ani jemu.
Někdo zaťukal na moje rameno. Můj tep se zrychlil. Jedna část mého já chtěla, aby to byl ON, ta, která je do něj pořád blázen, ta druhá si přeje aby to on nebyl, aby nevznikla nějaká trapná situace u našeho stolu, který jsem neobývala sama. No a ta třetí část si přála, aby to sice ON byl, ale, aby z toho mé srdce tolik nešílelo a aby se uklidnil můj tep.
Už podle ruky jsem poznala, že to ON není. A podle tváře jsem poznala Phila.
,,Ahoj."
,,Jé, ahoj Phile!" Dělala jsem překvapenou a tím zakryla moje zklamání.
,,Máš dneska čas?"
Teď až mi došlo, že jsem mu vlastně neodpověděla na SMSku. Koneckonců nikomu, takže jsou na tom aspoň všichni stejně.
Podívala jsem se na Annie, která byla trochu překvapená, a chtěla jsem z jejího výrazu poznat, co očekává jako mojí odpověď. Ale neměla jsem na to čas, musela jsem mu odpovědět.
,,No jasně!" Rychle jsem chtěla zareagovat. Ale podle jeho obličeje to vypadalo tak, že to stejně byla moc pomalá odpověď.
,,Ale jestli nechceš, já tě nenutím."
,,Ne ne, už jsem jednou řekla, že půjdu."
,,Dobře, tak já na tebe počkám před školou?"
,,Perfektní."
Odešel a já se bála podívat zpátky na Annie.
,,Co to plánujete?" Zeptala se.
,,Ale nic moc, jen jdou dva kamarádi ven."
V tu chvíli kolem prošel ON.
