Každý večer před spaním většinou dělám shrnutí celého dne, třídím si myšlenky v hlavě, přemýšlím o tom, co se vlastně ten den stalo. Včera tomu tak nebylo. Jak to? Ustanul ve mě zvláštní pocit, jako bych se bála.
,, Zlato? Vstávej, zaspali jsme!" Uslyšela jsem od mamky z ložnice.
Trhla jsem sebou. ,, Cože?!" Vylétla jsem z postele a hledala, kam jsem si včera večer odhodila mobil. Byla tam jedna nepřečtená zpráva.
Místo původně zamýšlené činnosti se podívat na čas, jsem si ji přečetla.
DNESKA TO BYLO SUPER, DĚKUJU MOC, HEZKY SE VYSPI A DOBROU NOC A SLADKÝ SNY.
XOXO
Podezřívavě jsem projela očima celý pokoj a přemýšlela, jak bych vlastně měla zareagovat. Na jednu stranu to bylo milé a tak, ale na druhou mi to už lezlo na nervy.
Z nenadání mi došlo kolik je hodin a že mám být za chvíli ve škole. Jsem ten typ člověka, který nechce zameškat ani jednu hodinu, protože si uvědomuju, jak těžké to pak je, když sháníte od někoho poznámky.
Rychle jsem na sebe hodila první věc, co jsem nahmatala ve skříni, do ruky si vzala jablko a rohlík, přehodila si tašku přes rameno a vydala se na cestu.
Autobus mi ujel před nosem a já nedočkavě klepala nohou na zastávce.
Do školy jsem přišla neočekávaně na čas, všichni akorát koukali, jak vypadám. Vůbec jsem se jim nedivila, nestihla jsem se namalovat, ani si učesat vlasy, a zjistila jsem, že mám děravé kalhoty. NO SKVĚLE! Jeden den je úplně bezchybný a druhý se už ráno takhle podělá. Ale já jsem optimista a nic jsem si z toho nedělala, však pořád je tu šance, že to bude lepší.
Annie, ačkoliv jsem vedle ní seděla, neřekla o mém vzhledu ani slovo, ale Marry za mnou hned po hodině přišla a vyptávala se, co se stalo.
,,Tak to musíme dát do pořádku." Zavelela po mém výkladu.
Zatáhla mě na záchodky a pomohla ze mě udělat člověka.
,,To je lepší Maisie, takhle se mi to líbí." I mně se to líbilo.
Trochu jsem si připadala jak nějaká namyšlená nána, když jsem se malovala ve škole, ale bylo to jaksi... nezbytné.
Po příchodu zpět do třídy na mě všichni zírali jako na zjevení. Chtěla jsem k tomu něco říct, ale nemohla jsem najít ta správná slova.
Vzpomněla jsem si na tu SMSku z rána. Mohla bych zkusit najít ho. Vyšla jsem ze třídy a šla chodbou úplně nakonec. Povídal si tam s nějakou dívkou. ,,Nebudu je rušit v jejich nesmírně důležité konverzaci." Pomyslela jsem si. Otočila jsem se a kráčela zpátky. Ani nevím proč, ale dostala jsem šílený záchvat smíchu. Uviděla mě Annie.
,,Jsi v pohodě?" Zdvihla obočí.
,,Viděla jsi mě někdy v pohodě?" Vyprskla jsem smíchy.
Smála jsem se pěkně dlouho, procházeli kolem mě občas nějaké páry a to mě rozesmívalo znova a znova. Láska je tak pošetilá věc!
Je to trochu kratší, to se omlouvám, ale nemohla jsem si pomoct, přijde mi to skvělé zakončení kapitoly. Díky všem, co si to čtete. :3
