Všude bylo šero, jen měsíc svítil. Byl úplněk. Ve mně vládl divný pocit. Strach. Nevěděla jsem, kde jsem, ale táhlo mě to k velké dřevěné chatě uprostřed lesů. Viděla jsem někomu do pokoje. Byl tam vcelku mladý pár, který se hádal, vypadalo to, že po sobě už nějakou chvíli křičí. U okna, do kterého jsem koukala, se náhle objevila nějaká postava, měla křídla a vypadala děsivě, už jen to, že se z nenadání vlastně odnikud objevila, bylo děsivé. Žena už v pokoji nebyla, někam odešla, muž stál u stolu, ruce položené na něm a velmi hluboce dýchal. Ani jeden z nich si nevšiml, že mají společnost. Postava najednou stála u muže a vláčela ho zpátky k oknu. Muž začal nehorázně řvát, až mě z toho bolely uši, i žena si toho všimla a vběhla do pokoje. Její nálada se ve chvilce změnila, už nebyla na muže naštvaná, v její tváři se objevil náznak obav a strachu. Postava se začala vznášet k nebi, měsíc byl v tu chvíli tak jasný, jak jsem ho v životě neviděla. Jakmile postava zmizela v nedohlednu, žena si uvědomila, co se stalo a začala brečet. Všechno pak sdělila své kamarádce v 2. poschodí chaty.
Měsíc se zastínil nějakými pohyby. Vypadalo to jako hejno netopýrů. Obklopili kostel, kterého jsem si do teď nevšimla. Stál opodál chaty. V kostele bylo plno lidí, bylo tam nějaké kázání. Okna se začala rozbíjet a v každém z nich stála jedna postava. Začali se vrhat na dav. Začali zabíjet. Někteří se snažili utéct dveřmi, ale ty už byly obsazené také. Nikdo nemohl ven. Já tam jen tak stála a nemohla nic udělat. Co se to děje?
S brekem jsem se probudila. Bylo pět ráno. Neměla jsem slov. Sen mě totálně pohltil, tak skutečný sen jsem dlouho neměla. Ještě pořád v mně vládl strach, nemohla jsem se ani pohnout. ,, Dýchej," říkala jsem si, ,, byl to jen sen, je to dobrý."
Při snídani jsem nedokázala myslet na nic jiného. Na cestě do školy jsem vůbec nevnímala, malém jsem přejela zastávku.
Měl ten sen něco znamenat?
Jsem trochu pověrčivá a věřím, že sny mají možná nějaký smysl nebo důvod.
Všechno jsem řekla Annie. Bohužel ji to moc nezajímalo.
Ve škole se nic moc nedělo, měla jsem kupodivu skvělou náladu a s Annie jsme se rozhodli projít po škole a poznat nové lidi. Procházeli jsme chodbou v prvním patře a já ho tam viděla. Byl spolu se svojí partou a něco řešili. Přišly jsme blíž a můj pohled se srazil s jeho. Trochu jsem se pousmála, jeho pohled mě donutil. On se jen zvědavě podíval, byla to otázka 3 vteřin, a pak zase sklopil zrak.
,, Hele tady ho máš." Zašeptala mi do ucha Annie.
,, Já vím." Odpověděla jsem chladněji, než jsem zamýšlela.
Pokračovala jsem dál v cestě, pak už jsme se o tom ani nezmínily.
Po škole jsme se rozhodli zajít na zmrzlinu. Bylo asi 40 stupňů a všichni se pekli, byl to ten nejlepší plán dneska vůbec.
Domů jsem přišla až kolem třetí. Přišlo mi, že je doma ještě větší horko, než venku. Vytáhla jsem si z lednice vychlazenou limonádu a jako obvykle šla zkontrolovat zprávy.
Napsal mi...
Tak prý mi to dneska slušelo jo? Hmm
Takhle bych chtěla reagovat, ale přitom jsem jenom se nepatrně začervenala.
Proč mi to dělá, vždyť musí vědět, jak je to pro mě těžké. Vlastně ne, on neví nic, jsme přece jenom kamarádi...
Odepsala jsem mu až po hodině, musela jsem se trochu vzpamatovat a vymyslet správnou kamarádskou odpověď.
Nakonec vyhrálo děkuju.
