Včerejší rozhovor mi projel hlavou snad tisíckrát.... Přehrávala jsem si hlavně poslední část. S těmi kamarády mi to připadá vazbě jako blbost, spíš, jestli se za mě nestydí a nechce to nikomu říkat. Ale on takový není. Alespoň se mnou takový nebyl. Ale lidé se mění ze dne na den...
Dva týdny se nic nedělo, nepotkala jsem ho na chodbách, nenapsal mi. Vzdávám to, oficiálně to vzdávám. Cítím se jako odkopnutá hračka, se kterou už si nikdo nechce hrát a je úplně zbytečná, ale pořád zůstává v tom pokoji plném ostatních hraček.
Jednou odpoledne mi proběhla hlavou myšlenka. O prázdninách mi něco říkal o volejbalovém zápasu. Jde o to, že je to vlastně zápas pro všechny, kteří si chtějí zahrát, postaví se týmy ze 3lidí a hraje se. Dalo by se říct, že mě tam pozval. Vzpomínám si, že říkal, že si mám sehnat dalšího hráče. Není to vůbec špatný nápad!! Ten zápas má být za týden, takhle ho můžu zase vidět a nejen v ten den, musíme se přece domluvit, jak to všechno bude, kdo s námi půjde a tak... Zrodila se ve mně malá naděje. Teď už jenom, jak mu to... A mám mu to napsat, nebo raději říct?
,, Co to k čertu děláš? Vždyť si na něj naštvaná! Nechceš ho vidět! Chceš na něj zapomenout!" Okřikovalo na mě mé druhé já, to, které vidělo svět negativně a v podstatě realisticky. Právě v tuhle chvíli jsem si ale uvědomila, že ho vidět chci, že mi chybí jako upřímné oči, jeho krásné ruce a roztomilý, pitomý výraz, když ho něčím překvapím nebo dojmu.
,,Buď teď nebo nikdy... " Měla jsem napsanou zprávu, stačilo jen odeslat.
AHOJ, VÍŠ, VZPOMNĚLA JSEM SI NA TEN VOLEJBALOVÝ ZÁPAS A NAPADLO MĚ, JESTLI BYS SE MNOU NECHTĚL VYBOJOVAT 1. MÍSTO?
Zavřela jsem oči a bylo to. Zpráva odeslána. Teď už jen čekat na odpověď.
Kdykoli někomu v naší rodině pípnul telefon, musela jsem zkontrolovat nepřečtené zprávy, i když jsem věděla, že mně nikdo nenapsal. Ale to nutkání se nedalo zastavit.
Začala jsem přemýšlet, jestli ti byl dobrý nápad.
Další den ve škole mi volala Jesmin, jestli k ní nechci přijít na párty, neznělo to vůbec špatně.
,,Tak v sobotu!" Rozloučila jsem se.
Strašně jsem se těšila, můžu tam poznat nové lidi a pořádně si to užiju.
O hodině mi přišla SMS a i když jsme měli telefony přísně zakázané, přečetla jsem si ji.
Psal mi on.
AHOJ, DLOUHO JSEM O TOM PŘEMÝŠLEL, PROMIŇ. ALE JE TO SKVĚLÝ NÁPAD, DOMLUVÍME SE NA OBĚDĚ.
,,Cože?" Nekontrolovatelně jsem vypustila z pusy.
,,Čemu nerozumíte slečno Smithová?" Zeptal se mě náš profesor na matiku.
Asi to bylo trochu moc nahlas...
Měla jsem sto chutí z toho udělat vtip a říct ničemu, ale svědomí mi nedalo.
,, Já jen... Jak může tenhle příklad vyjít 2,56?" I když jsem přesně věděla proč. Vyšlo mi to, profesor Cooper začal vysvětlovat postup. Celkem mě udivilo, že mi to uvěřil, nikdy jsem s matikou problémy neměla.
,,Co se stalo?" Zeptala se Annie, protože ona mi to nevěřila.
,,Já... Já vlastně nevím." Odpověděla jsem.
Ukázala jsem jí tu zprávu.
,,Já tomu nerozumím..."
,,Jak jako nerozumíš? Pozval tě na oběd. A nečeká, že odmítneš."
,,To není možné... "
,,Ale je. " Přesvědčovala mě Annie.
