Vzal mě za ruku. Ale nemyslete si, bylo to jen kamarádské. Vzal mě za ní, aby mě mohl popohnat. Tuhle část města neznám, nikdy jsem tu nebyla a ani o ní nikdy neslyšela. Byly zde rodinné domy možná ještě z 2. světové války, vypadalo to tu trochu strašidelně. Vešli jsme na polní cestu. Tohle už mi moc jako součást města nepřipadalo. Prošli jsme okolo obilí a kukuřice a ta cesta jakoby nekončila. Šli jsme dobrou hodinu, pak se před námi z ničeho nic objevil lesík. Stromy byly převážně listnaté.
Dorazili jsme na palouček, spíš menší louku. Voněly tam květiny všeho druhu, no se mi to tady líbilo.
,, Počkej tu chvíli." Odběhl někam zpátky do lesa.
Byla to taková krása. Ptáčci zpívali a zdálo se mi to, nebo jsem viděla srnku? Cítila jsem se jako mimo realitu.
Jeho ruce mi zezadu zakryly oči.
,,Hádej kdo jsem?" Tuhle hru jsme hráli častokrát, vždycky se zeptal a já zkoušela možnosti, kdo by asi mohl být. Většinou to nějak souviselo s právě probíhající situací.
,,Jsi skřítek z rákosí, který zabloudil a hledá teď cestu domů."
Moje odpověď ho pobavila. Dal jeho ruce pryč z mých očí a já se otočila.
Vedle nás stál menší piknikový koš a rozložená deka společně s nakrájenou pizzou rozloženou na talířích.
Jen jsem nevěřícně otevřela pusu a koukala na to jako na zjevení.
,,Jak... ?" Ani jsem nemohla doříct větu.
,,Na nic se neptej, chtěl jsem tě překvapit. Hádám, že líbí?"
,,Moc."
Posadili jsme se a začali hodovat.
,,A pro mou lesní vílu..." Podal mi slunečnici.
Jen jsem se začervenala. ,,Děkuju."
Všechno bylo moc dokonalé, až jsem se začínala bát, že to není skutečné.
Musela jsem se zeptat. ,,Bdím či spím?"
Se smíchem mě vytáhl ze sedu a společně jsme začali utíkat. Objevili jsme se u rybníka. Vypadalo to kouzelně.
,,Máš 30 sekund na to, skočit do vody, jinak uhoříš!" Jakože hrozně zděšeně náhle vykřikl.
Přistoupila jsem na jeho pravidla a přidala se do hry. Neotálela jsem, svlékla si tričko a kráťasy a hupsla do vody. Byla strašně ledová, ale hřál mě pocit výhry.
Skočil za mnou. Spatřila jsem jeho úžasné tělo, byl to jen další důvod, proč jsem se do něj zakoukala. Rozhodně nebyl první a ani jediný, ale byl součástí balíčku a mně tu vůbec nevadilo.
Nastala vodní bitva, pak závody, kdo vydrží dělá pod vodou a kdo uplave delší vzdálenost za určitý čas.
Když jsme po dvou hodinách vylezli z vody, vypadali jsme tak na sedmdesát kvůli rozmočené kůži. Hodila jsem na sebe tričko, protože jsem se styděla, on zůstal jenom v trenkách. Lehli jsme si na louku a sluníčko na nás pěkně zářilo.
Ani nevím jak, ale lehla jsem si mu na břicho. Začal mě hladit po vlasech a ve mně rozkvetl pocit štěstí.
,,Tahle chvíle by neměla nikdy skončit." Povzdechl si.
Měla jsem motýlky v břiše.
,,Měli by zakázat tak rychlé plynutí času, vždyť kvůli tomu lidé umírají." Přitakala jsem mu.
,,Koukej, támhle ten vypadá jako sloní noha! A tamten jako motokára!" Ukazoval na mraky nad námi.
Ještě chvíli jsme zůstali ležet.
,, Růženko, vstávej." Probudil mě. Ani nevím, jak a kdy jsem usnula. ,,Vůbec se mi odsud nechce, ale už bychom měli jít, je pozdě."
Místo odpovědi jsem jen povzdechla.
Doprovodil mě domů a rozloučili jsme se objetím. Přátelským objetím, nic víc.
Byla jsem z toho úplně unešená. Opravdu se to stalo?
,,Kdepak jsi se loudala Maisie?" Ptala se hned po příchodu domů mamka.
,,Byla jsem s kamarády venku, vykoupat se a tak." Pravdu jsem jí říkat nechtěla.
Rychle jsem zalezla k sobě do pokoje a únavou rychle usnula.
