Šla jsem chodbou do svého pokoje a málem jsem zakopla o spícího Shua, kdybych si nedávala pozor.
,,Proč spíš před mým pokojem?" Nelíbilo se mi, když mě hlídal nebo na mě čekal před pokojem nebo uvnitř.
,, Protože je to můj dům a já si můžu spát, kde chci."
,, Jasně." Procedila jsem skrz zuby a pokračovala v cestě. Ucítila jsem pohled na svých zádech.
To se chovám tak divně, když chci mít jeden den pauzu? Oni jí mají přece už deset let.
,, Asuka-chan?" Otočila jsem se za hlasem. O zeď se opíral Kanato a v ruce držel svého Teddyho. ,,Teddymu se po tobě stýskalo. Chce s tebou jít k figurínám."
,, Nemám náladu dělat cokoliv." Zamračila jsem se. Kanato se na mě nechápavě podíval. ,,Ty Teddyho nemáš ráda?"
,,Chci mít prostě den ticha a soukromí, to je to tak těžké pochopit!" Nastane jsem se otočila a ještě víc vykolejená mířila do pokoje.
Všimla jsem si Subarua, ale ignorovala jsem ho. Věděla jsem, že se sice bude divit, ale nepromluví na mě, pokud něco důležitého nepotřebujeme.
U pokoje čekal Ayato. ,,Kdes byla tak dlouho?"
Už mě všichni začínali rozčilovat. ,, Měl sis ji hlídat, pak by sis nestěžoval." Rychle jsem otevřela dveře, přičemž jsem praštila Ayata do obličeje a s prásknutím zavřela dveře.
Co to s nimi je? To se narodili, aby mi zkazili život?
,,Ale, ale... Copak ti přelítlo přes nos?" Zasmál se Laito. ,,Ayato je pěkně rozzuřený, že si ho praštila dveřma. Má zlomený nos. Fakt dobrá trefa."
Jestli chceš někoho přidat, tak jdi za ním a nebo skoč z útesu, ale mě dej laskavě trochu volnosti." Praštila jsem ho polštářem, až mu spadl klobouk a ukázala na dveře.
Zasmál se, zvedl ze země klobouk a šel ke dveřím. Tak se ovšem otočil a řekl: ,,Jak chceš, ale dlouho nevydržíš. Tedy pokud nechceš držet hladovku." Rozesmál se a opustil pokoj.
To je dobrý nápad... Možná i tvůj první dobrý.
Zachumlala jsem se do polštáře a snažila z hlavy dostat jejich reakce na mou naštvanost. Mám přece právo být na ně naštvaná. Co si ty nadutci o sobě vlastně myslí.
Měla jsem obrovskou chuť vstát a zničit celé jejich sídlo. Na to jsem byla ovšem unavená, jak duševně, tak fyzicky, že jsem radši zůstala ležet.
Být génius je občas těžké. Vstala jsem si do ruky mamky přívěsek, co mi vysel na krku. ,,Jak mi chybí domek u jezera. A jezero. Tam mě naučil matčin přítel Michael plavat. Díku němu mám vlastně takovou vášeň do plavání a hlavně bruslení.
Byl pro mě jako táta, než... Než ho okradly a na místě zemřel na bodné rány. Bruslení. Jak je to vlastně dlouho, kdy jsem naposledy stálá na ledě. Asi tak pětadvacet let." Šeptala jsem do přívěsku. Zjistila jsem, že mi to dělá dobře a nestýská se mi tolik po matce a ani po Michaelovi.
Před deseti lety jsem na něj moc nemyslela. Ale teď mi chybí. Žil s námi od mých dvou let. A než jsem zjistila, že můj skutečný otec byl dávno mrtvý, byl mým skutečným otcem. Brala jsem ho jako pohřebního. Ale i pak jsem ho tak brala.
Než se jednoho dne nevrátil z práce.
