Ani nemusíte, jak mě Wattpad začíná štvát... 😠😠 Prolog se mi zveřejnil, první kapitola taky, ale jak se snažím sebe víc, druhá kapitola se neobjevuje... 😠😠😠😠😠😠😠😠😠😠😠😠😠
Neskutečně mě to vytáčí a nejraději bych mobil hodila na zem a rozšlapala 😠😠
Nicméně to bych si zničila mobil a to nechci, takže budu doufat, že druhá kapitola se nějak zveřejní😤😤😤
A po pěti minutách: Je to tady! Konečně se zveřejnila! 😁
A co z toho plyne: ,,Nikdy nevíš, co ti Wattpad příště provede a proto se s ním nikdy nebudeš nudit."
A něco pro info: V příští kapitole bude pohled Kanata a taková pátrací akce. 8. kapitola bude hodně speciální a chtěla jsem se zeptat z jakého pohledu by měl být.
A od další kapitoly, tudíž od 9., se přesuneme k jádru věci... Takže se máte na co těšit ;)
A teď k dnešní kapitolce :D
Probudila mě hrozná bolest za krkem. Otevřela jsem oči a hned jsem pochopila... Shu seděl vedle mě a já se mu opírala o rameno.
Vstala jsem a trochu se protáhla. ,, Pročpak nám tolik ubližuješ, koťátko?" Otočila jsem se za hlasem.
,,Laito."
,,Si tak neposlušná... Měl bych tě nějak potrestat." Olízl si horní ret a mě přejel mráz po zádech.
,,Nech ji na pokoji!" Shu teď stál vedle mě s rukou položenou kolem mého pasu. ,,Měl bys potrestat sebe."
,,Ale, ale... Pokud se nepletu, koho byla vina, žes byl zraněný?" Sklopila jsem pohled. ,,A i kdyby, měla ti dát svou krev, ale to naše anorektička nemohla."
,, Nemělas to dělal." Ozval se Kanato, který se na chodbě objevil a Ayatem a Reijim. ,,Zavinila si to sama."
,, Vidíš?" Usmál se Laito.
,, Už ji nech!" Zavrčel Ayato. On se mě zastává? Po tom co jsem mu zlomila nos? Hm...
,,A cos udělal kdy pro mě?" Promluvila jsem konečně k Laitovi a pak k ostatním. ,,Co o mě ve skutečnosti víte?"
Nikdo nic neřekl. Všichni mlčeli. ,,Nejsi důležitá, tak proč bychom o tobě měli něco vědět?" Vysmál se mi Laito.
Znova ten pocit... Samota, prázdnota... Přestala jsem cokoliv cítit kromě bolesti.
,,Nic neznamenám, jo?" Usmála jsem se. ,,V tom případě mohu kdykoliv odejít a nemusím si dělat starosti s tím, že mě tady něco drží."
Otočila jsem se a vydala se ke kuchyni. Musím se něčeho vydatného najíst.
,, Počkej chvíli!" Vykřikl někdo za mnou.
,, Ayato-kun? Víš, že se chováš až moc divně, číslo jedna?" Usmála jsem se. Starý Ayato byl zajímavější.
,,Nechci přijít o potravu." Objasnil.
,,Hm... A co já s tím?" Zkřížila jsem ruce za zády.
,,Dem se najíst?" Chytil mě za jednu ruku a táhl mě do kuchyně. ,,Co máš nejraději?"
,,No... Špagety se sírovou omáčkou" Zamýšlím se. Jak dlouho jsem se už neměla. Asi deset let. Odpovím si sama.
Posadil mě na linku a připravoval moje oblíbeného jídlo. ,, Nechceš pomoc?"
,,Něco takového ještě upír zvládne." Zašklebí se a já s ním.
,,Asi jsem tě neměla tolik praštit dveřmi. Zníš moc normálně." Zasměji se.
,,Pak si to od tebe všechno výběru na krvi." Idiot.
,, Neslyšel jsi, co jsem říkala? Nezůstanu tady."
Myslela jsem, že mi dá facku nebo udělá něco horšího... On se na mě ovšem jenom zamračil a dám to neřešil. ,,Povídej mi něco. Chci být na tom líp než bratři, tak mi něco víc o sobě řekni!"
,,Jak sobecké." Povzdechnu si. ,,Mám ráda hudbu, hrozně ráda poslouchám zpěv někoho nebo hru na klavír či housle.
Ráda plavu a bruslím, i když jsem to už dlouho nedělala.
Nebo třeba mám ráda chvíle ticha, kdy si můžu dopoledne při sluníčku vychutnat kávu... Stačí?"
Otočí se a stoupne si přede mě. Je to trochu nepříjemné, když uvážím se stojí ke mně hodně blízko a ještě (to zase vyzní😑) mezi nohama.
Zrudla jsem od hlavy až k patě. ,, Ayato-kun..." Přeruší mě ruka, kterou mi položil na pusu.
,,Kdy máš narozeniny?" Tak tím mě naprosto překvapil.
