,, Nekřič!" Zavrčel. ,,Nebo nás uslyší."
,, Promiň," řekla jsem a sedla si na jeho postel. Sedl si vedle mě.
,, Není tvoje vina, že jsou tady."
,,To nemůžeš vědět." Dívala jsem se do země.
,, Vím to," řekl a položil mi ruku na rameno. ,, Stejně jako, že kdyby šli po tobě, tak se přes náš nedostanou."
,,O to nejde. Nebojím se o sebe. Jenom nechci, aby se někomu něco stalo kvůli mně."
Dal ruku pryč, ale pak jsem ucítila na kůži chladný kov. ,, Proč mi to dáváš" Pohladila jsem klíček na přívěsku.
,,Nech si ho." Sundal mi srdíčko po babičce a odložil ho na noční stolek. ,,Měl jsem ho od dětství. Chci abys ho nikdy nesundala. Slib mi to!"
Chytil mě za bradu a otočil tak, abych mu viděla do očí. ,,Pokud na tom trváš, tak slibuji."
Uslyšela jsem ránu. Jako když se rozbije okno. ,,Našli nás," řekl Subaru a táhl mě pryč.
Doběhli jsme do obýváku, kdy už byly úplně všichni. ,, Proč si ji sem přivedl?" Zeptal se Subarua Ayato.
,, Našli nás i tam, kde nikdy nebyla. Mají moc dobrý čich."
,,Shit," řekl Ayato.
Další rána a kolem nás bylo plno vlkodlaků. Asi patnáct. ,,Co teď?" Zeptal se Laito vážně, opravdu byl vážný.
Subaru odrazil prvního vlka, který po něm skočil. Slyšela jsem prasknutí kostí. Sss...
Devět vlků se po křupnutí polekalo a daly se na ústup. Ale stále jich bylo pět, když nepočítám zraněného.
Zavřela jsem oči, protože jsem to nechtěla vidět. Ještě čtyřikrát se ozvalo křupnutí.
Otevřela jsem oči a podívali se kolem sebe. Vlkodlaci zmizeli. Oddechla jsem si.
Než jsem uslyšela zvláštní zvuk. Jako kdyby něco vytrysklo.
Posledních několik vteřin se stalo hrozně rychle. Otočila jsem se dozadu, když ještě jeden vlk utíkal.
Nicméně až pak jsem si všimla Shua. Seděl na zemi přede mnou se zakrváceným ramenem krví všude kolem. Měla jsem nějakou i na kalhotách.
,,Shu-san!" Vykřikla jsem. To už si toho všimli i ostatní. Sedla jsem si vedle něho.
,,To nic neni, jenom to děsně pálí," řekl bolestivě Shu. Položila jsem mu dlaň na čelo.
,, Máš horečku." Konstatovala jsem.
,,Blbost je ti upír," řekl Ayato.
,,Ten vlk byl větší než ti ostatní. A dokáže splynout s okolím." Přemýšlela jsem nahlas. Podívala jsem se na Reijiho, který přikývl.
,,Co se děje?" Zeptal se Shu. ,,Není to snad..." Vykřikl v bolesti. Chytil si krvavou ránu a schoulil se na zem. ,,Sakra!"
,,Tamto byly obyčejní vlci," řekla jsem.
,,Ale ten poslední byl skutečný vlkodlak, napůl vlk a napůl člověk, s jedem. Jediní skuteční nepřátelé upírů." Doplnil Reiji.
,, Věděl jsi to. Tak proč si se postavil přede mě?" Teplota mu stoupala čím dál tím výš.
,, Tobě by to... ublížilo... víc." Každé slovo pro něj bylo bolestivější čím dál víc.
Jeho modré oči se zbarvily do ruda. Ukázal tesáky a vrhl se na mě. Povalil moje tělo na zem a jako neovladatelný se mi chtěl zakousnout do té velké tepny na krku.
Málem se mu to povedlo, ale včas ho ode mě odtáhli Subaru a Ayato. Reiji si sedl vedle mě a hlavu mi posunul tak, abych viděla do Shuových běsnících rudých neovladatelných očí. Hrozný pohled.
Snažil se bojovat jak s jedem, tak s dvěma upíry, kteří ho odmítali pustit za každou cenu.
,, Podívej se do jejích očí," řekl Reiji Shuovi. ,, Nechceš jí ublížit. Sám jsi jí to před chvílí řekl."
Zhluboka jsem dýchala a snažila se překonat ten šok.
Propaloval mě pohledem, dokud Jeho oči nezačali chytat jeho typický modrý odstín. Jeho oči se změnili zpět na modré a díval se na mě. ,,Gome," řekl.
Už nebojoval s upíry, ale začal byt rudý na tvaři. To je horečkou.
,, Nemůžeš za to." Usmála jsem se na něj. V jeho očích jsem viděla úlevu, ale i strach a obavy. ,,Všechno bude v pořádku." Přikývl.
Subaru s Ayatem odnesli Shua do jeho pokoje a já šla za Reijim, který někam zmizel.
,,Reiji!" Vešla jsem do jeho laboratoře. ,, Neexistuje na to lék, to vím. Ale to neznamená, že by to nešlo..."
Urovnal si opravené brýle a otočil se na mě. ,,Budu k tobě upřímný, když ty budeš ke mně." Přikývla jsem.
,,Co k němu cítíš?" Podíval se mi do očí.
