Opět jsem seděla u JEHO postele. Byl bledší než obvykle. Vůbec se mi to nelíbilo. Teplota pro upíra běžná, nevrtěl se bolestí... Vlastně se vůbec nehýbal. Nemluvil ze spaní, což ješte včera dělal. Sice si nesrozumitelně něco mumlal, ale i tak byla vidět alespoň nějaká reakce. Ale dneska? Nic.
Ucítila jsem, jak mi po tváři stékají slzy. Co když se už neprobudí? Co pak? Za ten dlouhý čas jsem si na všechny tady tak zvykla... Všichni do jednoho se stali mou rodinou, ať jsou jakýkoli. Ztráta jednoho z nich by bylo jako bych ztratila kousek sama sebe - opět.
Vím, že je nesmyslné tady tak sedět. Je velmi nepravděpodobné, že by se ješte někdy probral. A jelikož je upír, může trvat hodně dlouho, než bude konec.
Trochu jsme sebou trhla. Taková krásná vůně... Co to sakra je? Pomalu jsem vstala a následovala tu omamnou vůni. Byla jsem tak z ní tak mimo, že jsem se nevšimla Subarua, do kterého jsem vrazila. A jelikož je to chlap jako hora, samozřejmě jsem skončila na zemi a s ním to ani nehnulo. ,,Ehm... Promiň." Zrudla jsem.
Co se to se mnou děje? Naposledy jsme se červenala první rok tady. Od té doby jsme byla naprosto imunní vůči jim a jejich snaze dostat mě do rozpaků. Rychle jsem si stoupla a oprášila neviditelný prach.
Podívala jsem se na Subarua, protože nějak podezřele mlčel. Tvářil se naprosto vytřeštěně. Jako by nevěřil vlastním očím. ,,Jsi v pořádku?" Zašeptala jsem. Neodpověděl. V tu chvíli jsem si něco uvědomila. Ta překrásná vůně - to byla jeho vůně.
,, Subaru-kun-?" Nestačila jsem to ani doříct, když se na mě vrhnul. Doslova na mě zaútočil. Přišpendlil mě na nejbližší zeď a začal se dobývat do mých úst. Věděla jsem, že něco není v pořádku... Že bych měla něco udělat... Ale na všechna varování v hlavě jsem se naprosto vykašlala a začala spolupracovat. Ta vůně. Byl naprosto neodolatelný. Ale proč teď? Co je jinak? Nikdy jsem nikoho takhle necítila, ani jeho.
Vždycky voněl jako růže pokryté ranní rosou. Tedy, takhle jsme to začala vnímat, když jsem se stala poloviční.
,,Dobrou noc, Subaru." Slyšela jsem někoho pronést těsně předtím, než Subaru klesl k zemi.
,, Subaru-kun!" Vykřikla jsem. Podívala jsem se nad sebe. Ten muž, ten muž... Já ho přece znám. ,,Dlouho jsme se neviděli, moje malá čarodějnice." Nebezpečně se mu zablízkalo v očích.
,,Já... Vy jste..." Neměla jsem čas nic říct. Natáhl ke mně ruku. Nestihla jsem jakkoliv zareagovat, když se mi zatmělo před očima a já upadlo do spánku. Poslední, co jsme viděla byly ty oči.
