Slunce vyšlo už v šest hodin. To my udělali schválně, že mi dali pokoj na východ.... Promnula jsem si oči a vstala. Teď už neusnu... Převlékla jsem se a šla do obýváku. Štěstí, že tam je balkón. Sedla jsem si na zábradlí a nechala sluneční paprsky dopadat na mojí bledou kůži, způsobenou nočním životem.
,,Nad čím přemýšlíš?" Objeví se vedle mě Shu. ,,Nechávám nasávat svou kůži paprsky slunce," řeknu jednoduše a podívám se na něj. Rukami se opírá o zábradlí na kterém sedím a dívá se někam do dálky. Podívám se směrem, kterým se dívá, ale nic nevidím. ,,Nehledej něco, co neexistuje."
Podívám se na něj. ,,Vypadáš dobře." Prohlédnu si ho od hlavy k patě. S čistým oblečením a bez zranění vypadá hned každý líp. Zvedne ruce a se šátkem se přiblíží k mému obličeji. Leknutím se nakloním a nebýt rychlé reakce Shua, skončila bych rozpláclá na zemi.
,,Vyděsil jsi mě." Vyčetla jsem mu, když mě postavil na nohy. ,,Nechci zkazit překvapení," řekl a zavázal mi oči šátkem. ,,Co to..." Přerušila mě jeho dlaň na ústech. ,,Počkej si, růžičko." Položil mi ruce na ramena a a vedl mě neznámo kam. ,,Pozor schody," řekl.
Přizpůsoboval svůj krok mému. ,,Shu?" Ruce jsem dala před sebe a snažila se zjistit, kde jsem. ,,Kam mě to vedeš?" Neodpověděl, což mě dost vytáčelo. ,,Shu!" Zakřičela jsem na něj. Nic neřekl, jenom mě vedl dál, bůh ví kam a bůh ví kudy.
,,Jsme tady." Zašeptal mi z ničeho nic do ucha. Leknutím jsem nadskočila. ,,Takhle mě, prosím, nestraš." Chytla jsem se za srdce a vydýchávala šok. Uslyšela jsem dost známý smích. ,,Laito?" Zeptám se pochybovačně.
,,A kdo jiný, koťátko." Zašeptá mi do ucha. ,,Skvělý a jak dlouho budu mít ten šátek na očích?" Další smích. ,,Chvíli už vydržíš, ty naše netrpělivá, rakvičko." Ucítila jsem kolem svého pasu jeho ruku. ,,Ayato? Kdo tady přesně všechno je a kde to jsme?"
,,Už je netrapte," řekl tentokrát Subaru. Někdo mi sundal šátek z očí. Několikrát jsem musela zamrkat, abych si zvykla na světlo. Kluziště? Umělé kluziště tady? ,,Bylo tady hodně dlouho, ale v časy, kdy ho nikdo nepoužíval, chátralo."
,,Teď je to dárek pro tebe, koťátko." Usmál se Laito. ,,Já..." Slzy se mi draly do očí a já nevěděla, co říct. ,,Kluci..." Usmála jsem se. ,,Vidíš Teddy, i když jsou smrtelníci šťastní nebo smutní, tak brečí. Jsou to blázni."
,,Protože se necháváme ovládat vlastními emocemi. Je to pro nás přirozené jako pro vás pití lrve nebo spaní. Prostě to k nám patří a slzy každý vnímá jinak. Někdo jako známku slabosti, jiný jako mírumilovnost."
,,Zajímavá teorie." V duchu jsem si povzdechla. ,,To není teorie, je to pravda."
To už mě ovšem Laito chytil a táhl blíž ke kluzišti. ,,Chci vidět, jak dobrá si, když jsi nebruslila tak dlouho." Ušklíbl se. ,,Nemám ani brusle." Namítla jsem. Ukázal na tašku ležící u kluziště. ,,V tom případě jdu do toho." Zasměju se. ,,Vsadíme se, kolikrát za minutu spadneš " Přikývnu. Tohle nemůžu prohrát. ,,Já myslím, že víc jak třikrát a ty méně."
,,Platí," řekla jsem a nasadila si brusle. Led byl skvělý a skvěle se na něm bruslilo. Asi nikdo z nich nevěděl, že Michal, který mě učil byl profesionální trenér a řekl: ,,Co se jednou naučíš, ve stáří jako když najdeš." Takže je vše jenom v mysli.
Občas jsem se podívala na kluky. Laito prohrál sázku, protože jsem nespadla ani jednou, i když mu to asi zas tak nevadilo. Ostatní mě sledovali se zájmem. Hlavně Shu a Subaru, kteří ze mě ani na minutu nespustili oči.
