Diabolik Lovers aneb jak to bylo dál? [DOKONČENO]

~Prolog~

Na posteli v tmavém pokoji seděla černovlasá dívka, okna byla zatažená, takže v pokoji bylo přítmí. Nechtěla s nikým mluvit. Právě se psychicky vyrovnávala s tím, že odjede z domu a už se možná ani nevrátí. Navíc, nikdo se jí ani nezeptal, jak to vidí ona. Proč se nikdo nezeptal, proč se nikdo nezajímal o to, jak to vidí ona. Nechce pryč, kdyby jen neonemocněla a mohla tak vzdorovat. Mohla si v klidu odjet do Norska na půl roční pobyt a pak se v pořádku vrátit, když ale odjede tam tak není jisté, že se vůbec vrátí.

"Akane?" zaslechla jemný hlas a zaklepání na dveře. "Akane, holčičko moje, já vím, jak moc jsi chtěla jet do Norska, ale... pochop to..." začal jemný hlas a ona osoba vstoupila do místnosti. Postarší blonďatá dáma s krasnýma červeno růžovýma očima. "Mami nech mě být... potřebuji klid..." řekla nevrle její dcera. Kdybyste si pořádně prohlédli její matku a pak se podívali i do obličeje Akane, zjistili byste, že Akane je přímo její mladší verze s černými vlasy a rozdílnýma očima. Jedno modré, druhé zelené.

"Yui? Akane, kde pak jste?" zazněl mužský hlas a do pokoje vstoupil starý vrásčitý muž. Akane se na něj podívala. "Dědo..." zašeptala "jak jsi mi to mohl udělat?!" zakřičela na něj. "Proč jsi mi to udělal?!" podívala se na něj se smutkem v očích. "Akane, drahá, pochop to, musíme s těmi lidmi udržovat dobrý vztah." řekl jí na to. "Tak mi alespoň řekni proč?! A kdo vlastně jsou?!" zeptala se ho, ale ani nemusela, už to dávno věděla, ale chtěla to slyšet, chtěla vědět, že to není pravda, i kdyby to byla pouhá lež. Čítávala si před spaním Yuin deník a díky němu se všechno dozvěděla. Doufala, že jí tam nepošlou, ale zmýlila se. Chtějí ji tam poslat.

To jim nestačí, že ještě před měsícem oplakávala svého kluka a teď chtějí, aby odjela kdo ví kam, změnila školu a bydlela u někoho, koho prakticky nezná a mohli by jí zabít. To odmítala, nechce, nikdy nechtěla. Rychle se zvedla z postele, proběhla kolem svého dědy, seběhla schody a vyběhla z domu.

Potřebovala klid, který ale stejně pomalu už měsíc nenachází. Běžela na hřbitov, vždy když vedla vnitřní souboj, bylo to jediné místo, kam se mohla uchýlit a najít alespoň na chvíli klid.

Otevřela starou bránu a vydala se mezi hroby, hledat jeden konkrétní.

Aizawa Ryota

*10.7 ..... † 4.4 .....

"Skvělý manžel, přítel, syn. Byl pracovitý a vždy měl dost veliké srdce pro všechny, určitě by byl i skvělým otcem."

Akane rychle našla hrob svého otce a klekla si k němu. "Tati... zase jsem se přišla ti vyplakat na "rameno"." řekla Akane a lehce se dotkla náhrobku. "Víš... mám fakt těžký období, máma si myslí, že se o tebe nezajímám a teď.... *posmrkování* teď mám odjet neznámo mi kam a žít tam s krvelačnýma pijavicema, které mamka kdysi znala. Tati, mám z toho strach." zašeptala. "Nestačilo, že před měsícem jsem ti tu plakala skoro každý den kvůli klukovi?" řekla nešťastně. "Víš, kdybych měla mít tři přání, víš jaká by to byla? 1. přání. Chtěla bych, abys tady byl s námi, abych věděla, jestli budeš opravdu úžasný otec, se kterým bych mohla občas vést rebelie proti mámě, nebo abychom tě já a máma mohli mučit nakupováním." Akane se lehce pousmála, když to říkala. "2. přání, aby všechno bylo normální a já mohla mít kluka a jet normálně do Norska na ten pobyt..." řekla a už se neusmívala. "a 3. přání... aby ti upíři nikdy nezasáhli do našeho života." zašeptala tiše. "Tati... já tam nechci jet, co když už se nikdy nevrátím? Co když mě to zabije? Ano, jsem silná, dělám různé bojové sporty, ale bojím se toho, co by se mohlo stát a nejhorší je, že kdyby se to doopravdy stalo nechali bychom mamku na tomhle světě úplně samotnou. Moc jí chybíš, i mě, mým vlastním způsobem chybíš." řekla a ze zeleného oka jí steklo pár slz. Pohladila náhrobek a stoupla si. "Jestli se někdy vrátím zase za tebou přijdu, tati. Protože zítra začnu žít nový život a bojovat o svoji krev. Nejsem krevní banka, aby ze mě jen tak vysávali život!" usmála se sebevědomě Akane a s touto myšlenkou odcházela z hřbitova.

-Den odjezdu-

Akane se vzbudila brzy ráno, její matka už byla i tak dávno vzhůru i s dědou. Dneska je ten den.... dneska odjede a asi se už nevrátí. Oblékla se do svých typických pruhovaných krátkých kraťasů, šedého trička, šedé vesty a vyšla z pokoje. Seběhla schody dolů přímo do kuchyně, do ruky popadla jablko a šla k vchodovým dveřím. "Akane, miláčku, kam jdeš?" vyhlédla z kuchyně Yui. "Jdu se rozloučit mami, jdu se rozloučit se svým starým, dobrým, stereotypním životem..." těžce si povzdechla a s tím odešla z domu.