Snaping with idiot //N.H. ✔️

Hope

O měsíc později - Harry pov.

,,Vaše dcera je v pokoji u sestřiček." řekne mi jeden z doktorů v psychiatrické léčebně a já s pouhým přikývnutím dojdu ke kovovým dveřím, na kterém je velkým písmem napsáno SESTERNA. Zaklepu a po vyzvání vstoupím dovnitř, kde kolem toho malého stvoření stojí dvě sestřičky.

,,Vy jste pan Styles?" otočí se na mě ta starší, s přívětivým úsměvem na tváři.

,,Ehm.. ano." pousměji se.

,,Čekali jsme na vás, jaké jméno chcete své dceři dát?" zeptá se.

,,Hope." vyhrknu hned a ona se zasměje.

,,Krásné jméno." konstatuje. Vybírali jsme ho se Steph už před rokem.

Flashback

,,Harry?"

,,Hm?" zamumlal jsem rozespale, protože jsem se právě vzbudil.

,,Chtěl by jsi se mnou mít někdy miminko?" zeptala se s klidným hlasem a mě touto otázkou na tváři vytvarovala zářivý úsměv.

,,Samozřejmě." otočil jsem se na bok, abych jí viděl do obličeje.

,,Kdyby se mi třeba při porodu něco stalo, jak by jsi ho nebo ji pojmenoval?" ptala se dál s ledovým klidem.

,,Nic se ti nestane." pohladil jsem ji po tváři.

,,Hope." zašeptala z ničeho nic a já se na ni nechápavě podíval.

,,Chtěla bych aby se jmenovala Hope." usmála se.

,,To se mi líbi." políbil jsem ji na horké rty.

The end of flashback

,,Díky." pousměji se a sestřička mi Hope podá. Lehce si ji od ní vezmu a chovám ji v náručí. Je tak krásná.

,,Kdy si ji budu moct vzít domů? Je tam už vše připravené." ptám se po chvíli.

,,Klidně hned dneska. Tady akorát podepíšete pár papíru a my vám dáme pro ni sunar." odpoví a podá mi papíry, které ihned podepíšu. Ani ne do půl hodiny jsem z léčebny pryč a do hodiny jsem pěkně doma, kde už na nás čekají všichni z obou skupin, Gemma a pak taky Sam, která bydlí kousek od nás a hodně mi pomáhá.

,,Ta je tak krásná." nahrnou se k ní všichni z místnosti a já s ní pomalu pohupuju ze strany na stranu.

,,Můžu si ji pochovat?" zeptá se Sam a já jí Hope s přikývnutím podám.

O dva měsíce později

Stephanie pov.

Nejsem blázen! Sakra někdo mě sledoval! Teď už ne, ale nikdo mě neposlouchá, proč? Chci odsud pryč. Nemůžu se vidět ani s Harrym, ani s Niallem a ani s nikým jiným. Chci u sebe svoji dceru! Chudáček kde teď je? Nevím o ní nic! Jen to, že ji Harry pojmenoval Hope. Je s ním? Mám tolik otázek a žádná odpověd!

,,Slečno Brooks, pojďte prosím s námi." otevřou se dveře od mého pokoje. Obléknu si rychle černou mikinu, která překryje jizvy na rukách, které každým dnem přibývají. Nikdo neví, že jsem si semka propašovala žiletku, se kterou jsem byla i po celý ten půl rok. Pomalu dojdu ke staršímu doktorovi, který se na mě s přívětivým pousmátím podívá. Ani ne po minutě chůze zastavíme u velkých kovových dveří, které jsou zamknuté a je povolen vstup jen pro personál.

,,Druhé dveře nalevo." řekne tentýž doktor a pustí mě za dveře. Jen přikývnu a vydám se k popisovaným dveřím. Dvakrát zaklepu a po hlasitém 'dále', které se ozve ženským hlasem, vejdu dovnitř.

,,Oh, dobrý den, vy jste Stephanie Brooks že ano?" vstane asi čtyřicetiletá žena a podá mi ruku. S neochotou ji přijmu a přikývnu.

,,Jsem Britany Stewart. Jsem ředitelka této psychiatrické léčebny. Posaďte se." ukáže na místo za jejím stolem a sama se posadí.

,,Váš přítel, Harry Styles, který vychovává vaši dceru Hope Styles, zaplatil, abychom vám udělali testy, jestli už můžete domů. Takže mě zajímá pár věcí. Odpovíte mi na ně?" zeptá se.

,,Jistě, pokud potom budu moct odsud odejít." zašklebím se.

,,Takže, máte občas deprese?" hned první otázka a já musím lhát, super.

,,Ne." odpovím jednoduše.

,,Máte pocit úzkosti?"

,,Ne." zasměji se. Nikdy jsem takový pocit neměla.

,,Máte pocit, že vás někdo sleduje?" vždyť vám to kurva říkam už měsíc, že ne!

,,Ne." protočím očima a prohrábnu si vlasy.

,,Dobře, tady to podepište." podá mi papír a propisku, abych podepsala nějaký sračky ohledně odchodu. Ehm.. Brenda? Nepamatuju si poradně to její jméno, zatím zvedne sluchátko telefonu a vytočí nějaké číslo.

,,Ano, můžete je semka poslat." po téhle větě sluchátko zase položí a převezme si ode mě papíry. Na dveře se ozve zaklepání.

,,Dále!" zvolá Brenda, jak jsem jí začala říkat a já se ani neotáčím ke dveřím, stejně tam bude jen nějaký hlídač.

,,Dobrý den." uslyším ně tak dobře známý hlas. Chraplavý a dokonalý, jako vždy. Rychle se otočím a konečně ho vidím i jinak než na fotce.

,,Harry.." zašeptám a v jeho náruči spinká malá holčička.

,,Jsem Britany Stewart, majitelka této léčebny. Vaše přítelkyně je odsud propuštěna." pousměje se, Britany. Těsně vedle s tím jménem. Pomalu se zvednu a do ruky vezmu tašku, kterou mě semka při tom 'výslechu' donesla sestřička.

,,Díky." zachraptí Hazz a otevře dveře, abych mohla projít. Hned co vyjdeme ven z budovy, vezme mi tašku a podá mi malou Hope, abych si ji mohla pochovat. Celá cesta probíhá v tichosti, což mě celkem deptá. Sakra řekni něco.

,,Steph? Proč jsi se vyspala s Niallem?" tak tohle jsi říkat neměl.

,,Harry..." zaúpím.

,,Proč? Nebyl jsem ti dost dobrý?" ptá se dál a křečovitě svírá volant.

,,To jsem neřekla, ale Harry, miluju ho." vypadne ze mě a on hlavu otočí na druhou stranu. Jak po chvíli zjistím, po tvářích mu stékají slzy.

,,Omlouvám se." zašeptám, ale od to ignoruje a zastaví u domu. Pak se rozejde dovnitř a mě s Hope nechá v autě. Po chviličce, kdy se bezúspěšně snažím zahnat slzy, se zvednu a vezmu Hope ze sedačky a z kufru si vytáhnu tašku. Když dojdu domů, skopnu si z nohou boty a rozejdu se po schodech nahoru, kde najdu dětský pokojík. Je nádherný.

,,Hope, nevím jestlu chápeš, ale jsem tvoje maminka. Miluju tě víš to?" zašeptám se slzami a přebalím ji. Pak si s ni lehnu na postel, která je v rohu pokoje a v objetí s ní usnu.

Budu ráda za voty a komentáře ❤️ Děkuju strašně moc za 17,8K přečtení a za 1,35K hvězdiček. Jsem vám za to moc vděčná ❤️ Taky moc děkuju za krásné komentáře ❤️ Ani nevíte jak mě to těší ❤️

Love you all! ❤️❤️