The Shoes/Larry

2.

Harry se nadechl a se zavřenýma očima otevře dveře,vstoupí a teprve až uslyší bouchnutí dveří je otevře,aby se porozhlédl po místnosti,co bude jeho pracoviště na následující měsíce.

Jeho oči se zastaví až na štaflích,ze kterých ho pozoruje Louis svým ledovým pohledem.

"Zdravím,jsem Harry a-" Harry sputí větu,jenž nacvičoval po cestě,ale než stačí říct cokoliv dalšího je zastaven hlasem. Hlas kluka ze štaflí je vysoký a úplně bez emocí. Může vůbec takový hlas vlastnit muž? Je to první,co Harryho napadne.

"Budeš muset počkat. Já nezaučuju. Zaučí tě Lisa,která přijde v osm. Máš teď smůlu."Pronese Louis ledově a ani okem nezabloudí ke klukovi,co zaraženě stojí u dveří. Nechce ho tu,ale potřebuje ho. Lisa,jedná osoba, se kterou se ještě baví o něj ztratila zájem. I když ví,jak špatně na tom je,tak si s tím jejím hnusným přítelíčkem udělala malýho haranta a teď s ním musí být doma. Louis tu po jejím odchodu,který se blíží nikoho nechtěl,ale Lisa někoho sehnala, i přes to všechno,co Louis říkal tu teď stojí s klukem,který bude jeho "kolega".

"Fajn, počkám,můžu se alespoň tady porozhlédnout?"Odpoví Harry s jeho obvyklým úsměvem, který je slyšet i ve větě,co vyslovil. Pane bože,jak může být někdo šťastný z toho,že musí čekat? Projede  Louisovi hlavou a poprvé otočí hlavu k němu.

Modrooký jako by na chvíli zapomněl dýchat, v životě neviděl nikoho, kdo by měl tak chraplavý a silný hlas, měl tak dokonalou postavu a přitom vypadat jako malé roztomilé dítě?!

Louis Harrymu neodpoví a koukne na jeho boty,které září bělotou, i když se zdají nošené již dlouho.

"Nemohl bych vědět tvé jméno? " Zeptá se Harry,přičemž si prohlíží nové boty od Adidas.

Brunet si povzdychne. Dlouho neviděl nikoho tak vtíravého. Ke všemu vtíravé lidí nesnášel. Všichni se snažili dostat pod jeho ledovou masku- neúspěšně.

"Uhádl jsi. Nemohl."zavrčí a v duchu již prosí boha,aby odbila čtvrtá a on mohl opustit tyto stěny.

"Stejně se ho dovím, budeme spolu pracovat až ta milá paní,co jsem s ní mluvil odejde."prohodí Harry a Louis sleze že štavlí. Kudrnáč si nyní prohlíží ty samé boty,jenž má na noze,když ho Louis sjede pohledem.

Přísloví ' Boty dělaj člověka' se neříká jen tak. Boty jsou vlastně ztělesněním pořekadla 'Co v mysli to na jazyku,' akorát v jiné podobě. Vypovídají o náladě, pocitech ale i vlastností člověka.

Uběhne necelá půl hodina než se dveře otevřou znovu a vejde do nich usměvavá blondýnka s velkým těhotenským břichem. Louis tak pozná,že je čas odchodu,jelikož by Lisa do něj celou dobu hučela,jak se má k tomu vesleýmu dítěti chovat.

Natáhne se pro svou mikinu a se slovy 'za hodinu budu zpátky," odejde.

Brunet měl v plánu jít na kávu,ale po divném rozhodnutí se usadí v parku. Na zadní opuštěnou lavičku,která mu je tak blízká. A přemýšlí. Nad jeho životem,tak jako vždy. Nikdo ho tu nepotřebuje. Tak proč tu ještě je? Proč to nevzdal již před roky,když manželé Petersonovi zahynuli?

Louis si povzdychne. Vždy chtěl najít někoho, s kým by mohl mít lásku,jako měli oni. Jejich láska byla věčná. Jeden nedovedl být bez druhého,proto zemřeli společně. To Louis také chtěl,ale nyní už přestal hledat. Už přestal doufat,že by někdo chtěl takovou trosku.

Zrakem koukne na své nohy a znovu  povzdychne. Ani si neuvědomí kdy,ale zavře pomalu víčka tak tvrdě,až z toho usne.

---

Brunet otevře oči a nevěří. Místnost,v níž se nachází nepoznává a když se  otočí na druhou stranu,aby si mohl sednout,lekne se. Pozorují ho zářivě zelené oči, které zná jen krátce.

Je v bytu toho kluka z krámu a ani netuší,jak se sem dostal.

--

Je to nuda,uvědomuji si. :( Slibuji,že to bude příště lepší :)

Děkuju za všechny ohlasy u první kapitoly,je to úžasné!

K.❤