To není možný!
Z pusy jsem vyndala malý docela obyčejný prstýnek se srdíčkem.
Tak hrozně moc se mi líbil.
Byl naprosto dokonale normální.
Pod stolem jsem si hrála s prstýnkem a přehazovala jsem ho z jedné ruky do druhé. Thomas mě se zaujetím sledoval.
"Nechceš si už jít lehnout?"
"Docela bych i šla."
"Dobře."
Navlékl mi prstýnek na ruku bez snubního prstenu, takže na pravou.
Vzal mě za ruku a pobídl mě abych vstala.
"Už půjdeme do našich komnat.
Když dovolíte..."
"Jistě, dobrou noc."
"Dobrou noc." Odpověděli jsme naráz.
Procházeli jsme zámkem a došli jsme teď už do našeho patra.
Došli jsme na konec dlouhé chodby a vešli do malého pokoje.
"Pojď dál."
"Eh... dobře."
"Něco ti ukážu, nebo bych alespoň chtěl."
"Ráda."
V pokoji byly obrazy. Byly tam malby i kresby a musím uznat, že všechny byly moc hezké a povedené.
Thom vytáhl nějakou kresbu.
Byl to jen papír s nějakou kresbou.
Podal mi jej.
"Thomasi to je opravdu úžasné!"
"Já nevím..."
"Ale já vím, myslím, že lépe mě nikdy, nikdo nenakreslil!"
"Ty umíš taky kreslit a malovat ne?"
"To umí každý, ale každý to neumí, tak krásně, jako ty."
"Umíš?"
"Umím, ale tak krásně bych to nesvedla."
"Děkuji, ale myslím, že zas tak dokonalé to není. Ukaž mi nějaké tvé výtvory."
Pobídl mě a já jsem neměla žádnou dost dobrou výmluvu na mysli. Nic mě nenapadalo.
"No já nevím."
"Ale já vím."
Vzal mě do náruče a táhnul mě do mého bývalého pokoje.
Položil mě na zem a vyzívavě na mě koukal.
"Tak do toho, Kate."
"Můžu to nějak odmítnout?"
"Ne. Není možnost."
"Dobře, ale nesměj se mi."
Vydala jsem se k menší skříňce, byla plná kreseb z domova, ale i odsud.
Vytáhla jsem kresbu Tamary a podala ji Thomasovi.
Jak moc se mi po mé kobylce stýskalo.
Není ani možné to vyjádřit slovy.
Mezi tím, co si Thom se zaujatím sledoval můj strašný výtvor jsem došla k parapetu.
Za oknem leželo naše malé koťátko.
Otevřela jsem okno a pustila jsem koťátko dovnitř.
Kotě hned pelášilo za Thomasem.
Jak jinak, že. Tady mají všichni rádi Thomase a on je až na mě, mě rád nemá.
Thomas ke mně přistoupil a usmál se.
"Tvůj kůň?"
"Už ne."
"Ale pořád žije ne?"
"Jo žije."
"Chris se ti o ní postará."
"Jak víš, že to je ona?"
"Oblíbila jsi si Taru... A ta je jí podobná."
"Další věc je to, že Tamara byl můj dárek k tvým 15 narozeninám. Samozřejmě z donucení. Tara a Tamara jsou sestry."Dodal
"Aha... Tak děkuju."
"Není zač to bylo tenkrát to nejmenší."
"Kůň není zrovna maličkost."
"To je pravda."
ČTEŠ
Nečekaná Láska✔
Historical Fiction!!Varuji před tím, že tohle je pouze fikce, a také můj první příběh.!! P.S.: Pro hnidopichy... Nečtěte to... Jsem Katherina a je mi 18 let můj otec je králem menšího království. Problém je ten, že díky nedávné válce nemá království dostatek peněz a...
