"Kate pojď dovnitř. Venku je zima."
"Hm."
"Notak Kate to tě mám snad přinést."
Proč se snažil být normální?
"Už jdu."
Doploužila jsem se do pokoje a zavřela za sebou dveře.
Sundala jsem si šál a sedla jsem si na postel.
Thomas si sednul na druhou stranu postele naproti mně.
Seděli jsme k sobě zády.
Každý jsme se potápěli hluboko do svých myšlenek a hledali něco, co jsme neuměli nazvat.
Za chvíli dovnitř vtrhli Chris a Suzz.
"Promiňte. My...Jen..."
"Nerušíte."
"Dobře Thomasi, jen radši jsme se šli ujistit, že žijete a že jste tady..."
"Neboj, my se pozabíjíme až budete všichni spát."
"To jste nás přesvědčili."
"Tak už jděte, chtěl bych si lehnout."
"No dobře."
Oba se na nás nejistě koukali a tak jsem k tomu dodala: "Dobrou noc."
"Dobrou, Kate. Prosím tě, nezabij ho."
"Nebojte, dobrou. Vy taky nic neproveďte!"
Zabouchly se dveře a Thomas je šel zamknout.
Já jsem si lehla a přikryla jsem se.
Thomas udělal to samé.
Oba jsme si podepřeli hlavu rukama a koukali do stropu.
"Nesnáším tě."
Tiše jsem prohlásila a otočila se na bok.
Ležela jsem zády k němu a z očí mi kapaly slzy.
"Já tebe ne."
Jeho slova mě celkem překvapila, nejspíš jsem čekala něco jako já tebe taky.
"Nemám důvod tě nesnášet, protože tě neznám."
Neodpovídala jsem a tiše se modlila, aby si myslel, že spím.
Zvedl se a vyšel na terasu. Stejně, jako já před malou chvílí.
Už tam je dvě hodiny.
Já nemůžu spát a stále nad tím vším okolo nás přemýšlím.
Venku prší a mě ruší kapky bubnující do okenic a okenních tabulí.
Pořád, tam je.
Vždyť ještě nastydne a já se o něj budu muset starat a poslouchat, jak umírá...
Zvedla jsem se a vyšla za ním.
"Thome!"
"Proč nespíš?"
"Můžu se zeptat na totéž."
"Co je?"
"Pojď dovnitř."
Hromy a blesky se ukázaly a já jsem se nechtěně přitulila k mladému králi.
"Co pak, ty se bojíš?"
"Ne. Ale ty nejspíš nastydneš."
"To je jedno."
"Pojď."
Prostě jsem ho vzala za ruku a vší silou jsem ho táhla dovnitř.
Nakonec polevil a spíš už šel bez mojí pomoci.
Moc dlouho bych to stejně nevydržela.
"Už bys měla spát."
"Ty taky."
"Když nespíš ty, jak mám asi tak v klidu usnout já."
"Abych ti neutekla."
"Když budeš chtít vždycky si najdeš nějaký východ odsud. V tom ti nezabráním."
"Nemůžu spát."
"Pomůžu ti."
Přitáhl si mě k sobě i přes můj výrazný nesouhlas. Usnula jsem tak v jeho objetí.
V objetí někoho, koho začínám mít ráda víc a víc a bojím se toho.
A opravdu dost mě děsí to, jak moc si to uvědomuji.
ČTEŠ
Nečekaná Láska✔
Fiction Historique!!Varuji před tím, že tohle je pouze fikce, a také můj první příběh.!! P.S.: Pro hnidopichy... Nečtěte to... Jsem Katherina a je mi 18 let můj otec je králem menšího království. Problém je ten, že díky nedávné válce nemá království dostatek peněz a...
