Nečekaná Láska✔

11.

"Paní, už se můžete jít koupat."
"Děkuji."
Služebné mi pomohly sundat šaty a rozdělat účes.
Vlezla jsem do vany ve které plavaly květy růží, ale i jenom okvětní lísty.
Služebná u mě stála a držela mi osušku a šaty na noc.
Otevřely se dveře a v nich stál Thom.
Když došel k nám vzal si od služebné osušku a šaty.
Poslal ji pryč a sám si stoupl k oknu a pozoroval park a noční oblohu.
"Co pozoruješ?"
"Cokoli. Nechci na tebe koukat, když jsi poměrně neoblečená."
"Jak milé. Takhle se tvých povinných dětí nedočkáš."
"Nejsem ještě připravený být otcem."
"Aha. Tak to se opravdu nedočkáš potomka, protože ty nebudeš nikdy připraven."
"Možná."
"Dej mi, prosím, tu osušku."
"Hm. Co když nechci?"
"Tak to je mi zrovna teď úplně jedno."
Došel ke mně a podal mi osušku.
Pořád stál a koukal na mě.
Napřáhl ruku k mým vlasům.
"Co děláš?"
"Počkej máš v nich kousky růží."
Vyndal je, ale stále se koukal.
"Najednou ti nevadí mě vidět bez šatů."
"Ne."
Když neodešel, tak jsem to vzdala.
Je to přece jen můj manžel.
Vstala jsem a zabalila se do osušky.
Vzal mě pod rameny, chytl na zádech a vyndal ven.
To, ale nebylo zdaleka všechno.
Přivinul si mě k sobě a tím mě i objal.
"Budeš mokrej."
"Nevadí."
Rozvázal mi osušku a pečlivě mi otřel záda.
"Vem si ty šaty ať je nemusím držet."
Na jeho tváři vyměnil úsměv ten šílený kamenný výraz.
Vzala jsem si od něj šaty a otočila jsem se k němu zády.
Oblékla jsem si je a šla ke stolku s hřebenem a parfémy.
Vzala jsem hřeben do ruky a pročesávala si své vlnité vlasy.
V zrcadle jsem pozorovala Thomase, který chodil sem tam po pokoji a nic neříkal.
Přišlo mi, že nad něčím přemýšlí, ale nevěděla jsem to jistě.
Odhodlala jsem se k tomu na něj promluvit.
"Co se děje?"
"Ty se děješ."
Řekl to naštvaně a na tváři měl ten jeho kamenný nic neříkající výraz.
Kdybych ho neviděla se usmívat řekla bych, že to ani neumí.
Po tváři mi nevědomky začaly stékat slzy, jako hrachy.
Položila jsem hřeben zpátky na své místo a zvedla jsem se ze židle.
Přehodila jsem přes sebe pletený šál a vyšla jsem na terasu.
Thomas si mě myslím ani nevšímal stejně, jako já jeho.
Něco jsem k němu cítila, a přesto moje nenávist k němu byla silnější.
Všude bylo ticho už všichni spali.
Jenom já a můj 'milovaný' manžel jsme byli ponoření ve svých vlastních myšlenkách a 'zvesela' jsme se v nich utápěli.
Tohle měla být naše společná svatební noc, první a nejkrásnější našeho života.
Ale ani jeden z nás o ní nestál.