BOOKWORM || Loki

5

Zběsile vyběhnu z pokoje do koupelny a vyčistím si zubu. Vlasy si nechám tak jak jsou a ani na čočky čas už nezbývá. V ložnici na sebe rychle hodím černé kalhoty, volnou, bílou halenku a hnědý svetr. V kuchyni seberu energetickou tyčinku a rychle utíkám ke dveřím. Obuji si stejné boty jako včera, kabát, šálu a čepku a spěšně vyrazím z bytu. Proběhnu ulicemi až k obchodu. Rychle vrazím dovnitř, nachystám se a vytáhnu roletu. Posadím se za pult a spokojeně si oddychnu.

Zoufale poklepávám prsty o pult. Chybí mi dvě důležité věci. Kniha a čaj. Ano, knih je sice spousta, ale nehodlám si brát ani jednu z nich, s vědomím, že bych je mohla zničit.

"Patriku, pospěš si.." Šeptnu a během toho kontroluji systém. Rychle odběhnu dozadu a vezmu jednu z čekajících krabic na vybalení. Jako vždy ji první položím na stůl, rozbalím a prozkoumám její obsah. Několik vydáni Hunger Games a nějaké detektivky, která mi nic neříká. Otočím knihu a přečtu si její prolog. A i když stojím za tím názorem, že každá kniha má něco do sebe, tahle bude velmi podprůměrná.

Knihy zapíšu do systému, přidělám na ně cenovky. Hunger Games donesu do skladu a jedno vydání detektivky vystavím do výlohy. Zbytek zařadím do polic.

Náhle se rozrazí dveře a do obchodu vstoupí jako vždy vysmátý Patrik.

"Ahoj!" Pozdravím ho a on se postaví k pultu a předstírá čekajícího zákazníka.

"Ahoj Maisie! Tak jak?" Zeptá se a rozepne si teplou bundu.

"Zatím je všechno v pohodě. Jenom jsem za celé ráno do sebe nedostala žádnou tekutinu... Myslíš, že by jsi mi mohl zajít naproti a koupit latté?" Prosebně se na něj usměju a udělám psí oči.

"Jasně." Odpoví s úsměvem a otočí se ke dveřím. "Maisie, jsou Vánoce. Měla by jsi tady tomu vdechnout té vánoční atmosféry." Konstatuje, zatím co vychází.

"No, neboj! Už jdu pro stromeček." Rychle jdu do skladu a prohrabu se hromadami krabic až k vánočním výzdobám. Vezmu ji a vrátím se do obchodu. Vytáhnu umělý stromeček a snažím se mu dát normální tvar normálního vánočního stromečku a ne, aby vypadala jako smeták.

Potom vytáhnu modré a stříbrné baňky. Pověsím je na stromeček. V tom se vrátí Patrik s úžasnou vůní kávy.

"Děkuji! Jsi zlato!" Řeknu a převezmu si od něj kelímek s horkou tekutinou.

"Tady mě někdo poprvé v životě udělal to, co jsem řekl." Prohodí s udiveným, ale pobaveným výrazem.

"Buď užitečný a pověs tohle nad tu knihovny." A vrazím mu do rukou stříbrné řetězy. Šibalsky na mě mrkne a sundá si bundu.

Zatím co já věším baňky na stromeček, on věší řetězy všude možně. Do obchodu vejdou dvě malé blondýnky s kelímky od Starbucks a kabelkami Louise Vuittona. 

"Dobrej,.." Pozdraví dvouhlasně, tedy pokud se to pozdravem dá nazvat.

"Dobrý den." Odpovím slušně a Patrik mi věnuje pobavený úsměv.

"A tohle se umí číst?" Zeptá se, když znovu dorazí k pultu.

"Co já vím... Každopádně na to nevypadají." Dívky okamžitě přiběhnou k pultu, obě dvě držící první vydání Padesáti Odstínů Šedi. Nic nenamítám a knihy jím prodám,

" Ale v tom filmu byl tak sexy!" Prohlásí jedna, zatím co odcházejí a my se na sebe pobaveně podíváme a vybouchneme smíchy.

"Hele, jsem rád, že jsem ti pomohl ale musím jít. Musím Taru vyzvednout ze školy. Kdyby něco, volej. Ahoj." Řekne s úsměvem, zatím co se obléká.

"Ahoj!" Usrknu si kávy a zamávám mu na cestu. Rozhlédnu se a hned to tady vypadá o něco lépe. S vánoční výzdobou to tu vypadá o poznání lépe. Na dně krabice najdu pár svíček. Postavím je různě po obchodě a zapálím, samozřejmě tak, aby nic nemohly zapálit.
Usměji se nad mou prací a odnesu krabici zpátky.

Zastavím se v rohu místnosti a zhodnotím výzdoby. Asi nalepím na výlohu nějaké vločky. Výloha! Kouknu se na ni a za ní stojí zase ten muž. Celý v černém, s perfektně uhlazenými vlasy a chladným pohledem. Chvíli zůstanu stát a potom se odvážím dojít k pultu. Zoufale si prohrábnu vlasy a dělám, že se na něco koukám do počítače. Přitom hledím na černo černou obrazovku monitoru a zběsile jezdím s myší.

Deset minut. Přesně deset minut mě pozoroval dneska. Já přísahám, že tam byl! Nejsem blázen. Vím to. Nešílím. Jsem si s tím stoprocentně jistá.

Cestou dozadu si protáhnu záda od celo denního sezení. Natáhnu na sebe kabát a šálu s čepku si nandávám cestou ven. Zhasnu a zamknu. Vkročím na zasněženou ulici. Hustě sněží, sněží tak moc, že některé světýlka nejdou vidět. Přejdu přes přechod na druhou stranu a ohlédnu se.

Při otočení dozadu se okamžitě vyděsím a začnu couvat. Muž, oděný v černém stojí přímo přede mnou. Zkoumá mě pohledem a mírně naklání hlavu na pravo.

"Co po mě chcete?! Proč mě sledujete?" Zakřičím hysterickým hlasem. Muž neodpovídá a tak pokračuji. "Proč?" Zeptám se zoufale, ale odpověď stále nepřichází. "A proč mi připadá, že když jste na blízku ta více sněží?" Šeptnu a začnu se propadat do tmy. Muž se pouze usměje, jako šílenec.